Soukromá válka pana Wilsona

Na Nicholse překvapivě hloupý film (hlavně v závěru), který neví, čím by chtěl být. Vtipným náhledem na minulost, dramatem či čirou komedií? Nevím. A mám strach, že to nevěděl ani tvůrce, jenž mě ještě před třemi lety uhranul famózní hrou s lidskými osudy v parádním Na dotek. Soukromá válka pana Wilsona je napůl vážná, napůl vtipná a dohromady je to celkem nuda bez výrazných momentů, chuti a zápachu. Herci jsou fajn, ačkoliv nebýt Hoffmana, skončil by bodrý pan Wilson hodně rychle v nevábném šrotu. Takhle je to aspoň průměr, který občas zavání vychytralým kalkulem směrem k akademické porotě. A takhle, takhle tedy ne, Mikeu. (29.01.2008)

Na běžného Tondu příliš sofistikované, na Oscara příliš rozklížené a na mě málo zábavné. Sorkinův scénář nezapře snahu o inteligentní jízlivost a Tom Hanks s armádou sekretářek a neodolatelným P.S. Hoffmanem jsou sázkou na jistotu, tím spíš pak překvapí, že Nichols maže máslo na hlavy politiků TAK tence, že ho na jazyku skoro necítíte. Věčná škoda, chtělo to ještě trochu přitlačit, aby se bavil i člověk, pro kterého je americká politika španělskou vesnicí. (12.02.2008)

Ještě jednu lajnu a jdu hlasovat aneb Kterak Američané neberou politiku na lehkou váhu. Aarona Sorkina řadím zásluhou Studia 60 k nejschopnějším scénáristům dneška a je to jeho vyšperkovaná hra se slovy a jejich mocí, nikoliv Nicholsova režie, kdo zde hraje první housle. Bráno z opačného konce, nedovedu si pro tuto prudce konverzační látku představit vhodnějšího režiséra. Nichols umí každý rozhovor pojat jako povídku s nečekanou pointou (např. první setkání Wilsona a Gusta). Ví, kdy zabrat kterou tvář, aby to ve výsledku vzbudilo smích. Ten budí také pár nešikovaných náběhů na akční scény, během nichž alespoň dáte na chvíli odpočinout svým uším, v případě titulků spíše očím. Na zevrubnější představování postav skrze nějaké flashbacky a traumata z dětství nezbývá (nepočítáme-li příhodu a panu Hazardovi) prostor. Chcete-li lépe poznat nejhanebnějšího amerického národního hrdinu, přečtěte si nějaký životopis, tahle břitká satira pojímá věci v obecnějším měřítku. Všechno závisí na lidech. Na lidech, kteří vítězí jenom pro pocit vítězství. Na lidech, se kterými se snadno manipuluje, ale těžko vyjednává. Celá záležitost vypadá jednoduše, dokud nezačnete řešit jednotlivé morální aspekty. Archaismus „morální“ ovšem není na místě. Nejlépe to pochopil cynický agent CIA bručounského typu a řeckého původu Gust Avrakatos, jehož ztvárněním, vyčuhujícím nad rámec přihrávače vtipů, potvrdil Philip Seymour Hoffman svou pozici nevyzpytatelného, přesto pokaždé skvělého herce. Podobných soukromých válek jiných pánů Wilsonů, kteří umí říct „ano“, když je třeba, svět vede a povede spousta a třebaže v nich jde o celkem vážné záležitosti, potěší, jakou srandu si z nich dokáže udělat hrstka inteligentních lidí v Hollywoodu. (Black Box.) 80% (08.02.2008)

„Charlie, nikoho nesere nějaká škola v Pakistánu.“ – „V Afghanistánu.“____Pokud se člověk neztratí v přehršli košatých dialogů, vychutná si Nicholsův cynický pohled na to, jak netakticky vedou USA svůj boj o šíření vlivu ve světě. Jak jde o posílení armády – zde konkrétně afghánských mudžahedínů - neváhá vysolit třeba i miliardu na protiletadlové střely a zbraně všeho druhu, ale přitom tom druhém, mnohem závažnějším kroku – poválečném vybudování infrastruktury, škol, zdravotnictví atd. – chybně škudlí jako strýček Skrblík, což se pak obrací proti ní samotné. Současné události v Iráku svědčí o tom, že ne tak zcela se administrativa Spoj.států z afghánsko-sovětské války poučila, závěrečná Wilsonova slova pak mluví za vše. Hanks jako požitkářský kongresman byl dokonalý. (16.06.2008)

Rozkošně ironický a výborně obsazený satirický šleh! Vlastně jsem ani nečekal, že podobné téma lze zpracovat natolik vtipně a neotřele (i když drobné srovnání s Obchodníkem se smrtí se nabízí samo), přičemž se nikam nevytratila ta potřebná prostořeká trefnost. Philip Seymour Hoffman a Tom Hanks jsou jako vždy bezchybní a některé jejich hlášky aspirují na zkultovnění (potlesk pro scénáristu!). A nakonec - byl bych se oháněl i vyšším hodnocením, ale ten (hvězdy a pruhy) začátek konce nebo spíš konec začátku, jak je libo, oslavující dalšího z amerických hrdinů je příliš neotesaný a sebeoslavný. Také smůla, že kdyby nebylo několika zeleninových kadeřnických úletů, ani bych nepoznal, že se s libertinem Charliem pohybuji 80. léty...:) (20.05.2008)