Soukromá válka pana Wilsona

Ještě jednu lajnu a jdu hlasovat aneb Kterak Američané neberou politiku na lehkou váhu. Aarona Sorkina řadím zásluhou Studia 60 k nejschopnějším scénáristům dneška a je to jeho vyšperkovaná hra se slovy a jejich mocí, nikoliv Nicholsova režie, kdo zde hraje první housle. Bráno z opačného konce, nedovedu si pro tuto prudce konverzační látku představit vhodnějšího režiséra. Nichols umí každý rozhovor pojat jako povídku s nečekanou pointou (např. první setkání Wilsona a Gusta). Ví, kdy zabrat kterou tvář, aby to ve výsledku vzbudilo smích. Ten budí také pár nešikovaných náběhů na akční scény, během nichž alespoň dáte na chvíli odpočinout svým uším, v případě titulků spíše očím. Na zevrubnější představování postav skrze nějaké flashbacky a traumata z dětství nezbývá (nepočítáme-li příhodu a panu Hazardovi) prostor. Chcete-li lépe poznat nejhanebnějšího amerického národního hrdinu, přečtěte si nějaký životopis, tahle břitká satira pojímá věci v obecnějším měřítku. Všechno závisí na lidech. Na lidech, kteří vítězí jenom pro pocit vítězství. Na lidech, se kterými se snadno manipuluje, ale těžko vyjednává. Celá záležitost vypadá jednoduše, dokud nezačnete řešit jednotlivé morální aspekty. Archaismus „morální“ ovšem není na místě. Nejlépe to pochopil cynický agent CIA bručounského typu a řeckého původu Gust Avrakatos, jehož ztvárněním, vyčuhujícím nad rámec přihrávače vtipů, potvrdil Philip Seymour Hoffman svou pozici nevyzpytatelného, přesto pokaždé skvělého herce. Podobných soukromých válek jiných pánů Wilsonů, kteří umí říct „ano“, když je třeba, svět vede a povede spousta a třebaže v nich jde o celkem vážné záležitosti, potěší, jakou srandu si z nich dokáže udělat hrstka inteligentních lidí v Hollywoodu. (Black Box.) 80% (08.02.2008)

Oddychový snímek na jedno zkouknutí o "problémovém" kongresmanovi, kterému se s pomocí přátel podařilo změnit mnohé.... Tom Hanks a Philip Seymour Hoffman zahráli skvěle, ale Julia Roberts mě zklamala a navíc mi do role vůbec nesedla. Další a největší zklamání mi přichystal Aaron Sorkin svým scénářem, který mi i při 90 minutové stopáži příde místy hodně utahaný a nudný. Chyběla nějaká zapamatovatelná scéna a více satiry. Od legendy jako je Mike Nichols bych čekal větší pecku, ale každý rok není posvícení...... (24.02.2008)

Šťavnatá a v niektorých scénach (návšteva u pakistanského prezidenta) veľmi vtipná záležitosť, ktorú mi kazilo jediné - celý čas som myslel na Obchodníka so smrťou, v ktorom boli podobné témy podané omnoho ostrejšie, vtipnejšie a celkovo šmrncovnejšie. A celkom mi nesadol ani casting Toma Hanksa. Prevarene som si namiesto neho predstavoval Roberta Downeyho, Jr., alebo dokonca (Boh mi odpusť!) Nicolasa Cagea. Za návštevu kina to asi nestojí, na DVD jasná voľba, odporúčam. Samozrejme mať šajnu o politike 80. rokov je výhoda. (23.08.2008)

"Proč Kongres něco říká a přitom vůbec nic nedělá? - Většinou z tradice." Nesnáším americkou posedlost spočívající v zachraňování světa, který nejeví známky toho, že by chtěl být zachráněn. Když jsem se však na obrazovce setkal s lehce kousavým ironikem Charlie Wilsonem, zbytečně bohatou Joanne Herring a zejména sarkastickým, leč informačně přesným, agentem Gustem Avrakotosem, tak jsem zapomněl na reprezentační barvy jejich dresů a užil si politickou zábavu. (14.10.2012)

Na Nicholse překvapivě hloupý film (hlavně v závěru), který neví, čím by chtěl být. Vtipným náhledem na minulost, dramatem či čirou komedií? Nevím. A mám strach, že to nevěděl ani tvůrce, jenž mě ještě před třemi lety uhranul famózní hrou s lidskými osudy v parádním Na dotek. Soukromá válka pana Wilsona je napůl vážná, napůl vtipná a dohromady je to celkem nuda bez výrazných momentů, chuti a zápachu. Herci jsou fajn, ačkoliv nebýt Hoffmana, skončil by bodrý pan Wilson hodně rychle v nevábném šrotu. Takhle je to aspoň průměr, který občas zavání vychytralým kalkulem směrem k akademické porotě. A takhle, takhle tedy ne, Mikeu. (29.01.2008)