Krajina

Strohé, sebe stravující stylistické cvičení představuje skoro jediný posouvající se záběr, jímž jako by do sebe svinutá zimní krajina pozorovala ty, kteří ji chtějí skutečně vidět. Oprýskaný kostel, dřevěné domky na okraji pole, silnice, po níž se opouští středoruské provinční městečko, a nakonec vše překrývající lidské tváře se společně otáčejí v rafinované laboratoři jediného pohybu. Zvrstvené zvuky náměstí, psů a ptáku, vlaku, aut a lidí, všech těch posouvanývh věcí, tvoří jedinečné naladění místa zapadaného sněhěm, kde desítky cestujících čekají na autobusové zastávce. Věty se odpařují v mrazivém vzduchu, lidé se pohupují, postavy mluví, dotýkají se svými hlasy, jsou si tak blízko svými zvuky, které jediné určují proměnlivé hranice těla v zalidněné samotě dlouhé panorámy. (Doc Alliance Films)