Svatej z Krejcárku

Nevím kolik hlavních rolí Václav Kotva dostal, ale možná je tohle jeho životní, byť si jej asi budeme pamatovat z jiných rolí. O Žižkově se toho namluvilo dost, sám toho taky hodně pustil jeden z nejslavnějších rodáků Jiří Krampol. Byla to asi drsná čtvrť a František Peterka, jinak známý především z komedií, se role zhostil dobře, ale zase tak těžké to neměl, když na to vypadal. Film je hlavně o tom, jak se tak dlouho ustupuje ze svých pozic, že už není kam ustoupit. Konec tak vyloženě spěje k tragédii, když je dobrák ždímán o sto šest a nikdo to neocení. (16.03.2022)

,,Stejně se všichni sejdem až v hrobě! My mužský si na sebe nikdy nenajdeme čas." V kontextu rozmanité a bohaté čs. kinematografie (byť mnohdy trezorové) na přelomu 60. a 70. let se ani příliš nedivím, že tenhle film v době vzniku diváky nezaujal a krátce po premiéře okamžitě zapadl i bez zařazení do trezoru. O to více ho jde docenit s odstupem mnoha let pro velice osobité zobrazení člověka z lidu uprostřed socialismu, kdy tenhle svět trpěl periférními jedinci nacházejícími zálibu v chlastu, buranské zábavě či cizoložství stejně jako kdykoliv jindy (i dnes). Jen ne v každé době byla samozřejmě možnost točit filmy s podobnými tématy. Svatej z Krejcárku je hodně svéráznou tragikomedií, která nešetří černým a absurdním humorem či přímo bizardními výjevy (hodně se mi líbila třeba scéna, kdy bujarou zábavu tří pánů v jakési zapadlé díře přerušení otevírající se dveře a v nich stojí hrobník v přímo kouzelníckém obleku se sváteční kytkou v ruce). S výjimkou Františka Peterku (do podobných rolí se prostě hodil...) zde divák neuvidí žádné známé herce; výjimečně hlavní postavu bývalého ševce Lájoška Cínu, který se podlehnutím vtípkům nechtíc dostáva do podivné party, ztvárnil představitel obvyklých filmových miniroliček Václav Kotva. Děj střídající pravidelně komické i dramatické momenty pomalu jasně spěje k tragickému vyvrcholenímu. Konec mě trochu překvapil, i když jsem nějakou tu tragedii očekával, neboť jen rázná šokující událost mohla podobně ujeté eskapády po Žižkově a několikanásobné flirtování kolem sličné Magdičky zastavit. Film má v sobě slabší místa, ale naštěstí vrcholí originálním "nebeským" finále, a patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu z tvorby Petra Tučka. 75% (viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (21.04.2019)

Dřívěji jsem znectil jiný páně Tučkuv film Copak je to za vojáka, ale tenhle vypadá jak od jiného režiséra. Působivý film, skvěle zahrané lidové postavy, autentická atmosféra, občas drsné a bizarní a občas až snové obrazy (a opravdu snový obraz s nádhernou hudbou nakonec). Divím se, že tento film zapadl. (03.04.2011)

Zasutý poklad. Fest bizarní mix - něco mezi Valčanovovou Tváří pod maskou, Šimkové-Plívové Tony, tobě přeskočilo a Jakubiskovými Vtáčkovia, siroty a blázni. Havelkova hudba to hodí zas úplně někam jinam a scény s Peterkou zas úplně jinam. Viděl jsem tam režijní rukopis Brynycha i civilní herectví Činoheráče. Vynikající Kotva a felliniovská Vysloužilová. Celkově velice překvapivé! (26.02.2017)

Je až neuvěřitelné, kolik kvalitních filmů přinesla slavná československá nová vlna a jak moc to kontrastuje s marasmem současného českého filmu.  Film je jakýmsi  až bizarním leporelem svérázných postaviček z žižkovské periferie, přičemž velkou roli tu hraje i nadsázka až na hraně reality a snu. Zároveň svou syrovostí onen tehdejší žižkovský svéráz asi dost věrně odráží. Snímek, který byl ve své době jen jedním z mnoha podobně kvalitních, přičemž se jiné zapsaly do povědomí mnohem výrazněji a trvaleji, úroveň současné české kinematografie i tak hravě převyšuje o několik tříd. (09.04.2022)