Černá labuť

This film just wants to be perfect. Chce to příliš moc a příliš nahlas. Aronofsky nastavuje zrcadla tak usilovně, že mi jen neméně usilovný stisk prstů mého spoludiváka na mém zápěstí zabránil v zařvání "zabili Bradleyho" na celé kino. Bohužel ani nastavení zrcadla baletu ve vší jeho hnusotě se všemi praskajícími klouby, propocenými trikoty a povinným vyhladověním, ani proměna nikoli ošklivého, ale zoufale zakřiknutého káčátka v titulního opeřence, ani přesné obsazení, kde se navzdory skvělé Natalii neztrácí ani Cassel nebo Ryderová, nemůže zvítězit nad skutečností, že v Black Swan vidím především rádoby sofistikovanou nápodobu umění, která trpí přílišnou doslovností než aby mohla být brána vážně, a na béčkový horor o cizí tváři v zrcadle na téma "buď opatrný s vyslovením svých přání, mohla by se vyplnit" - kterým BS ve své podstatě je - bere zase sama sebe příliš vážně. Pro mě midcult jako vyšitý, je mi líto. Možná je smolná černá labuť zakopaná v samotné idee vydávané za revoluční, ve dvojroli Bílé/Černé pro jednu baletku, když se přitom jedná o běžnou praxi. Nicméně slovní spojení "nebuď labuť" zřejmě na nějakou dobu získá na závažnosti. P.S. Když jsem se konečně odpoutala od nastavování zrcadel, vzpomněla jsem si v závěru na cimrmanovské: "Už blouzní. Naskakuje mu husí kůže a má dojem, že mu vyráží i brka!" A nové významné tisknutí mé ruky s nevysloveným "opovaž se" bylo na světě. P.P.S. Hudba skvostná, nepoznat, kde končí Čajkovskij a začíná Mansell... mňam. (23.02.2011)

Pro mě to určitě neni film roku a to nejen kvůli tomu, že to je o baletu, což mi ve výsledku vlastně ani nevadilo, nicméně minimálně úvodní polovina toho moc nenabídne, nicméně Natalie Portman je natolik úchvatná ve svý roli a posledních 30 minut za doprovodu stále důraznějšího doprovodu hudby z Labutího jezera tak skvělých, že 4* nedám a jdu naplno do 5*. (30.12.2010)

Natalie turning bitchy. Krásně krutý film. Nejen k „audreyhepburnovsky“ křehké hrdince, ale i k divákovi. Nedostává se nám žádných vodítek, co je sen a co skutečnost. Dovídáme se to teprve zpětně. Třebaže Aronofsky dávkuje informace s největší pečlivostí a teprve dodatečně odůvodňuje přítomnost zdánlivě nepodstatných situací, stále ponechává dost prostoru představivosti, což umožňuje číst Černou labuť na úrovni fyzické, psychologické i metafyzické. Symbolickou hodnotu lze přisuzovat i každému z nemnoha vizuálně odlišených prostředí. „Hřejivý“ domov s převahou růžové jako minulost, od které se Nina chce odpoutat, nemocnice (s Beth) jako budoucnost, ke které míří a chladně šedivé divadlo coby prostor, kde hrdinka musí svůj boj mezi tím, čím byla a tím, čím by být chtěla, svést. Balet je zde podobně bolestivý a zničující jako ve Wreslerovi wrestling, Aronofsky ale zároveň dokázal vystihnout až nadpozemskou ladnost tohoto tance. Obdivuhodné – vzhledem k syrové, použitím „pronásledovací“ kamery až dokumentaristické realističnosti. Podobně kompetitivní prostředí samozřejmě nepanuje jenom v zákulisí baletní scény, kult krásy, soustředění na povrch (který zde tak (ne)spolehlivě odrážejí všudypřítomná zrcadla) jsou každodenní výzvou. Chceš uspět? Buď děvka. Portmanová podává vrcholný výkon fyzický, o její stěžejní proměně nás ale spíše než gesta/slova zpravují její oči. Nevinnost a ustrašenost předchází takřka děsivému odhodlání. Když konečně dosáhla svého, říkal jsem si společně s ní „It was perfect“. Skoro. Nejsem si zcela jistý, jestli je Černá labuť velkým filmem, který se vydává za béčkový erotický (či lépe „tělesný“) thriller, nebo jen tím thrillerem, ale vzhledem k tomu, že nasazování uměleckých masek a nerozlišitelnost pravého od falešného sama tematizuje, vyhrála by tak jako tak. 90% Zajímavé komentáře: Adrian, kiddo, Marius, castor, Sobis87, Lavran, Cushing, snoopik, Orthank, Traffic, Silhouette, Man Seger (16.02.2011)

Měl jsem k filmu značnou nedůvěru, myslel jsem si, že půjde o balet a na to vážně nemám nervy, čumět přes hodinu a půl na vyvinuté genitálie baleťáků v bílých elasťákách, jenže zvědavost s čeho že je Květula tak nadšená mě nakonec těžce porazila a včera jsem si to na labuť z vesela štrádoval. Vlastně on to balet je, ale balet s vlastníma démonama. Celou dobu jsem si říkal, co to ten film mele za kraviny, fakt jsem nechápal proč tam je to či ono, abych v poslední čtvrthodině procitnul a z tlukoucím srdcem si říkal no ty krávo, tak to je hustý. S jednotlivých scén bych zmínil společný tanec Vincenta s Natálkou. Hrozně se mě líbilo jak se Vincent Natálky dotýkal, byla z toho cítit vášeň, opravdovost, fakt nádherně zahraný. Tím se dostávám k hereckým výkonům. Je jasný, že tenhle film patří Natálce, když jsem si přečetl co všechno pro roli obětovala, opravdu velký respekt, miluju tu holku a jestli za tohle nedostane ceny, tak ať si z toho nic nedělá, protože se mnou se za odměnu, jak tady zahrála může vyspat kdy bude chtít. Pořád mám v hlavince ..pohled na prince, pohled na publikum a....., nádhera tolik síly a emocí co bylo v jednom záběru, v jednom pohledu... a o tom vlastně celá Labuť je. Je o jediným pohledu, který dokáže zodpovědět všechny ty předchozí proč, co to má znamenat, jak je to možný a další otázky, který se řadily v mé hlavě do fronty a čekaly až přijdou na řadu. (17.02.2011)

Pre Aronofskeho znova studia dichotomie "posadnutost-zavislost", znova v odlisnom zanrovom usadeni a znova je to vyborne. Pouzitie zrkadiel ako reflexnej plochy zneistujucej uhol pohladu i vyznamovu rovinu skutocnost-predstava nie je samozrejme ziadne novum, ale vo filme je plne funkcne a tym pre mna aj opodstatnene. Najviac ma fascinovala gradacia pribehu a hlavne skvelo namixovana ruchova stopa, ktora film robi intenzivne fyzickym, transgresivne prenasala do mojho vedomia premenu hlavnej hrdinky ako i kazdy pohyb sprevadzany zachvevom neistoty, bolesti ci utrpenia. A stale dufam, ze Aronofskeho vlastna "posadnutost-zavislost" na filme bude raz vyuzita aj pri spracovani romanu Theodora Roszaka s nazvom "Flicker", pretoze filmova adaptacia tejto knihy je reziserovi sita na telo. (23.12.2010)