Skleněné peklo

Výkladní skříň filmů o lidech konfrontovaných s vlastní smrtelností a zřejmě to nejlepší, co katastrofický cyklus v sedmdesátých letech přinesl. Během čtyřicetiminutové expozice jsou nám představeny téměř všechny důležité postavy (vyjma McQueena, na kterého si jako na hlavní hvězdu večera musíme ještě chvíli počkat), jsou utvořeny páry, které následně mohou být rozdělovány a spojovány i načrtnuty subsvěty (zejména bohatí vs. chudí, později také civilisté a hasiči), jejichž střetávání bude zajišťovat dynamiku filmu. Na projekt vycházející ambiciózně ze dvou knižních předloh a dirigovaný dvojicí vyhraněných osobností (Guillermin režíroval herce a staral se, aby všechno drželo pohromadě, Allen si jako producent ošéfoval akční a trikové scény) je Skleněné peklo uspokojivě konzistentní, byť mu během poslední hodiny trochu dochází kyslík. Scény napínavé bez ohledu na to, nakolik (ne)sympatická postava se nachází v ohrožení, prozrazují hitchcockovskou školu. Stejně tak vedení naši pozornosti k možným zdrojům budoucího neštěstí (příčinu požáru vidíme jako první bez přítomnosti jakékoli postavy). Nenápadně, ale důmyslně film pracuje s barevností jednotlivých scén – od chladně modrých a zelených odstínů se přechází k „hřejivým“ barvám ohně, jež vizuálnímu stránce postupně začne dominovat. Přes rozdrobení děje do mnoha individuálních dramat, ne vždy nejelegantněji integrovaná do jádra vyprávění, neztrácíme ze zřetele, že oheň se šíří po celém mrakodrapu a v ohrožení jsou desítky lidí. Nejbezbrannější jsou v konzervativním duchu katastrofických filmů přirozeně ženy a děti, zatímco mužští hrdinové zosobňují vedle chamtivosti a zbabělosti zejména neohroženost, tvrdou fyzickou práci a hrdinství. Na vině jsou prohnilí jednotlivci, nikoli systém a není problému, který by se nedal vyřešit návrat k tradičním ctnostem, což Američané po destabilizujících 60. letech a aféře Watergate potřebovali slyšet. Princip je jednoduchý, cíl jasný, prostředky okázalé, zábava zaručena. 80% Zajímavé komentáře: tron, choze, genetique, Rex Mundi, Ony, agathon (09.01.2010)

Dobré, dobré to je, o tom žádná. Nesedí mi tu vlastně jen dvě věci, teda lidi - dva toxičtí náfukové v čele s McQueenem a jeho spory o počet dialogů ve filmu. Navíc mi nepřijde, že by dělal nějakou prvotřídní pracicku. Jinak ale vetu: "Normy... Tím se stavebnici ohání vždy, když jsou v koncích" zarámovat a do kamene tesat. Film je sice starej, ale očividně se za tech hromadu let nic nezměnilo. (28.12.2022)

Hlavní předností tohoto geniální filmu je v tom že napětí je po celou dobu stejné to jest nezastaví se po Dobrodružství Poseidonu(který v sobě nezapře režii Irwina Allena)můj nejoblíbenější katastrofický film.Dále obsazení:McQueen, Newman, Vaughn, Chamberlain, Astaire, Dunaway ad.Výborná je také píseň We May Never Love Like This Again.Já tenhle film miluji a moc mě mrzí že mi kdysi utekl. Mrzí mě pak také to že Skleněné peklo je jediný film podle románů Scortia/Robinson.Třeba takový Výbuch nebo Prometheus v plamenech to by se mi líbilo na plátně a jak. (21.10.2003)

Kdyby to někdo prostříhal a tak o hodinu zkrátil, bylo by to o dost lepší. Takhle je to pořád dokola to samý a postupem času to hodně nudí. Já to musel sledovat na tři zátahy. Jinak se prostě nedalo. Na tu dobu se jedná určitě o kvalitní katastrofický film se skvělými herci, ale to mně nestačí. U filmu se musím bavit a to se v tomto případě moc nedalo... 70% (05.09.2011)

Věřím že film udělal mrakodrapům podobnou "službu" jako svého Čelisti koupání v moři. V 70. letech zkrátka číhalo nebezpečí a následně smrt úplně všude. Na konci Skleněného pekla jen suše zazní, že vše dopadlo dobře, že mrtvých není ani 200. McQueen je prostě drsoň jako prase. Já měl ovšem vždy raději Paula Newmana. 85% (11.08.2023)