To, co dýchám

Filmů o příbězích lidí, jejichž životy jsou nějakým způsobem propojeny, je mnoho a proto je docela těžké, přijít s něčím novým a neotřelým. A v tomto případě se to opět podařilo. Zde totiž dochází k návaznosti událostí těchto osob a vyústěním příběhu každého z nich je začátek příběhu nového. Dobré výkony předvedli herci, kteří tímto stoupli v mém osobním hodnocení o příčku výše. Perfektní práce s kamerou a hudební složka jen umocňují některé silné momenty, které člověka nutí přemýšlet o tom...co dýchám...75% (09.08.2008)

A půl. Další variace na mozaiku lidských osudů prolínajících se v jeden celek. Tentokrát v podání debutujícího režiséra, který divákům předkládá velmi povedenou ukázku v provedení, které už většina zná z filmů jako Magnólia, Crash, Babel či 21 gramů. Na debut rozhodně vyzrálé, ale pořád jde vidět, že pan režisér tvořil film jakoby opatrně a důsledně, s jistou nezkušeností. Myslím však, že s filmařským zráním by jednou svým dílům mohl propůjčit punc dokonalosti. V jednotlivých příbězích pro mě ještě nedokázal vyjádřit potřebné množství "síly", která by zajistila vyšší hodnocení. Půl hvězdičky přidávám za excelentní poslední příběh s Kevinem Baconem a Sarah Michelle Gellar. Ten je pro mě tou nejsilnější částí a zároveň dokonalým završením filmu. (02.08.2011)

Hodně zvláštní film. Nějak jsem nepochytil celkové sdělení. Tedy pokud tam nějaké vůbec bylo. Plno emotivních momentů a zároveň několik logických děr a míst, které jsou zcela zbytečná. Všichni hlavní představitelé předvádějí opravdu kvalitní výkony a i na režisérovi Jieho Leem je vidět, že má bezesporu talent, avšak na mne celý snímek zapůsobil tak nějak polovičatě. V mých očích mu chybí celistvost. (29.12.2010)

U tohodle filmu jsem zažívala podobný pocity, jaký má rezignovanej gambler, když mu najednou začnou naskakovat citróny. Osudový kolo, kde jeden hodí tašku a ta na konci - vlastně začátku - spadne jinýmu na hlavu. Moc hezký to bylo a že je to zas JAKO ... jasně, ale už si zvykněte - "efekt Magnolie" tu prostě je, bude a zůstane a kéž vždycky funguje jako tady ... i s tim krásně tesknym flórem. (05.10.2008)

Amores peros, Magnolia, Crash + jiní herci hrající „osudově“ ve svých osudových střípcích mozaiky = The Air I Breathe. Ten opar zjevné inspirace ve stavbě příběhu je zde neoddiskutovatelný, nicméně herecky se povětšinou zadařilo (Whitaker jako tradičně výborný), vizuálně jde o příjemnou záležitost a pořád jde o témata, která jsou pro filmové zpracování bez diskuze atraktivní. Zkrátka řečeno, pokud se vyžíváte v utrpení na plátně a cítíce se duševně obohaceni v důsledku kulminujícího teroru a příkoří, které se děje hlavním postavám, rozhodně zklamáni nebudete. (04.05.2013)