Prach času

Neživotné umění. Řím, Kazachstán, Berlín, Sibiř, Amerika, Kanada, přítomnost, minulost, minulost částečně jako vzpomínky i jejich filmový záznam. Po chvíli mi přestávalo dávat smysl, kde a kdy to vlastně jsem. O minulosti jsem si myslel, že tam lidé mluví tak strašlivě šroubovaně a pateticky, protože hlavní hrdina natočil špatný film. Pak jsem si všiml, že i v přítomnosti lidé vypouštějí věty, které si určitě museli připravovat aspoň týden předem. Doplňte si tunu klišé a spoustu známých symbolů a budete mít obrázek kompletní. Občas to bylo tak neskutečné, že mi nestačilo jen kroutit hlavou a obracet oči v sloup, ale hlasitě jsem se zasmál. Jak říkám, umění! (06.10.2012)

Když se začne mixovat moc věcí dohromady, zpravidla to nedopadá dobře. Zde jde o prostý rodinný příběh na pozadí událostí druhé půle 20.století. Angelopoulos ho ozvláštnil nelineárním vyprávěním, což by nevadilo. Ale zapojil do všeho příliš mnoho postav, takže přestože chce působit na city, letmo zmíněné osudy těžko vzbuzují hlubší emoce. Celkem často vkládá do řeči postav jakési poetické vložky (např. nechápu, co má znamenat to třetí andělské křídlo), do obrazu estetické prvky, které působí nepatřičně až kýčovitě. Lyrické pojetí moderních dějin (zvláště stalinismu, studené války či antisemitismu) mi prostě nesedí. Ostatně rodinné peripetie se zdají rovněž tragické, přestože je režisér "uhlazuje" smírnými konci (osudem stíhaná žena nalezne oporu u dvou mužů, s nimiž se na konci milénia sejde na "osvobozené" půdě a ještě těsně před svou smrtí stihne zachránit svou sotva náctiletou vnučku, nepochopitelně stíhanou sebevražednými sklony; hledání dítěte ve mně vzbuzovalo napětí, ale působilo samoúčelně). Když mladá generace duševně prožívá v podstatě to samé co starší, lze to chápat jako neustálé opakování dějin. Ukazovat to však na jedné rodině je přehnané. Celá ta vypjatá osudovost jen působí na city. Možná jsem moc velký cynik, ale v běžném životě každé slovo či gesto nenese zásadní sdělení. A přestože je v těžkých životních chvílích člověk určitě citlivější, já jako divák mám pocit, že jsem tímto filmem spíš vydíraná než obohacená. (05.07.2014)

No! V tomto pripade Angelopoulos uz dost tlaci na pilu, ve zhruba petasedmdesati leetch natocil neco jako Putovni divadlo, jenze tehdy mu bylo podstatne mene. Takze obdivuji energii, s jakou se do filmu pustil, snimek je vyborny, nicmene s intenzitou to pretahl az moc. Kazdy autoruv film je velmi pozoruhodny. Nuti divaka pozrone sledovat od zacatku dokonce a nijak mu to neulehcuje napr, tim. ze nestriha pri zmene casove roviny, postavy pri flashbacich neomlazuje atd. Klidne jen tak dal, velmi se tesim na zaverecnou cast trilogie, jen bych si pral mensi kapky. (10.04.2009)

V jednotlivých scénách inspirativní ale v celku to prostě nefunguje. Angelopoulos zašel svým "artistním" stylem až za zdravou mez, kdy je každý obraz příliš chtěný a příliš nereálný, aby dovedl diváka k nějakému vyššímu zážitku... A navíc vypráví tak chaoticky, že se v tom orientovat, zabere hodně, hodně práce. Více v recenzi na indiefilm.cz. (27.03.2009)

V obsahu filmu je řečeno vše podstatné. Je to především film k hlubokému zamyšlení. Řečtí komunisté pronásledováni fašistickou diktaturou ve své zemi nalézají mj. útočiště i ve stalinském SSSR, které je však z chorobné nedůvěry k cizímu živlu internuje na stepi v Kazachstánu. Mladá komunistka Elena se ke svému neštěstí potká se svým milým ve chvíli, kdy je nepatřičné milovat se v tramvaji - lid želí smrti Stalina... Je internována na Sibiř a její Spyros, který do Svazu přijel, aby ji tajně odvezl za sebou do USA, zatčen... Na Sibiři se pak setká s druhým osudovým mužem, německým Židem Jákobem... A pak to celé půlstoletí, které vrcholí na přelomu století v Berlíně, v době, kdy mají lidé už jiné starosti, ale svět se nijak podstatně nezměnil a ze snů mládí zůstal jen prach a nostalgie. A protože si tyhle sny mnozí z nás nesli po celou tu dobu taky, je to především film k hlubokému zamyšlení. Je v něm pár hluchých míst, maskéři nedokázali dostatečně plynule herce "stárnout", konec je až zbytečně natažený. I proto "jen" čtyři hvězdičky. (02.07.2014)