Kotpanum chonio
The Flower Girl
Recenze (10)
Dle námětu divadelní hry, jejíž autorství je přisuzováno samotnému Kim Ir-senovi, vzniklo toto propagandistické dílo, které absolutně pokroutilo dějiny. Samotný děj je zasazen do 30. let 20. století, kdy Korea byla okupována Japonskem. Zde historické souvislosti končí a záčíná ideologie, která je prolnutá celým filmem (hlavní děj. linka i flashbacky). Ústřední postavou je prostá květinářka, která se snaží uživit svou rodinu a pomoci své nemocné matce. Z hlediska stylu je pozoruhodná kamera (hlavně její nájezdy v určitých scénách) či celkově širokoúhlý formát. Avšak celkový dojem z filmu může vystihovat: ”filmový boj o soucit ne-KLDR diváka nad težkým osudem smutné květinářky za neustálé přítomnosti důsledně promyšlené uchronie.” Otázkou je, jak na tento film asi reagoval KLDR divák? ()
Sociálně kritický širokoúhlý muzikál s ideologickým podtextem kombinuje dva fikční světy. Obraz krajiny, zpěvu a barev a svět utrpení a útlaku. Dickensovský sentinemntální patetický příběh o chudé květinářce podává zromantizovaný obraz sociální nespravedlnosti. Vzdaluje se realismu, či naturalismu ve prospěch muzikálových pěveckých čísel a poetických kompozic krajiny, do níž je zakomponována lidská postava. Je snadné považovat tento film za nepropagandistický. Deklamativní rétorika, přímá propagace ideologie totiž chybí. Všudypřítomná ideologická linka však prostupuje celým dějem a jednorozměrným vyobrazením společenských poměrů. Dějová struktura, založena na postupné kumulaci sociálně kritických témat a traumatických situací je propojena s hlavní postavou, která však plní spíš funkci průvodce, nikoli aktivního činitele. Téma pasivní resistence a řetězení tragických událostí vyvolává dojem nekonečného utrpení. Ideologická linka tak používá mechanizmy citového vydírání, když působí prostřednictvím prvoplánového útoku na emoce a identifikací s trpícími postavami. Pokud na tyto mechanizmy nepřistoupíme, vynikne krkolomnost dějových zvratů a délka stopáže následkem nedostatku gradace, stejně jako metaforická rovina o společenském a politickém významu rodiny a negativní konotace, které zde získává náboženství. ()
Je třeba vyjasnit, že tento film je dodnes v KLDR velice populární, tvoří zlom severokorejské filmografie. Jakožto první severokorejský snímek vyhrál zahraniční ocenění a to speciální cenu na mezinárodním festivalu v Karlových Varech roku 1972. Propagandistický element není většinu času úplně prvoplánový. Nejočividnější je vykořisťování chudých bohatými. Dalším motivem je očekávání příchodu "šlechetného muže" - Kotppunina (Kotppun - prodavačka květin, protagonistka) bratra, který má rodinu zachránit. To podle Antoina Coppoly (fr. akademika zabývajícího korejským filmem) reprezentuje spásný příchod Kim Ilsŏnga (Kim Ir-sena podle ruské, již nepoužívané transkripce). V neposlední řadě máme v závěru zdůrazněný nacionalismus (KLDR je od 70. let v podstatě fašistická země) v bratrově monologu: „Kkotppun, ty nevíš, proč žijeme v tak hořkých slzích. Je to proto, že jsme ztratili svou zem a Japonci, milostpán Pä a ostatní zlosini dělají Korejcům ze života peklo. Toto je tragický osud národa beze státu. Smutný osud zničeného národa. Lidé! Abychom se zbavili této zloby a bolesti, musíme obnovit národ a vybudovat novou společnost bez šlechty a kapitalistů. Abychom oblékli, nakrmili a vzdělali naše chudé děti, musíme se všichni spojit a zahájit revoluci. Korejská revoluční armáda nyní bojuje o znovuzískání země, aby korejský lid mohl opět žít šťastný a svobodný život. Měli byste pomoci Korejské revoluční armádě!“ 115. minuta (překlad vlastní, repetice i v originálním znění) Dalšími propagandistickými motivy jsou "protináboženství" (Hlavní záporačka, paní domu, je křesťanka, která si na pomoc s psychickými problémy nechává pozvat šamanku - šamanismus se na poloostrově praktikuje do dnes.), sounáležitost chudých (všichni chudí si bezpodmínečně pomáhají, například při závěrečné vzpouře), kritika kolaborace bohatých s japonskými okupanty (explicitně ve 103. minutě), optimismus ("čeká nás šťastná budoucnost; jaro se opět vrátí")... Za zajímavý motiv považuji apel na lidskou důstojnost. V jiných sorelách bývá spojen s třídním bojem, vzepřením se buržoazii. V Květinářce je většinu filmu poněkud elegantnější. Hlavní zápletku tvoří matčina snaha, aby dcera (Kotppun) neupadla do dlužního otroctví místo ní, a tak pracuje i přes vážnou nemoc do úplného vysílení. Ostatní lidé ji opakovaně konfrontují s možností poslat Kotppun místo ní, ale matka rázně odmítá. Motiv se opakuje, když Kotppunina mladší sestra žebrá zpěvem na ulici, aby matce pomohla. Kotppun ji okamžitě odvleče s tím, že sice ona sama s hanbou prodává květiny, ale její sestra nesmí klesnou tak hluboko, že by to, mimo jiné, zdrtilo matku. Nejde zde tedy o vzepření se vykořisťovatelům, ale o udržení lidské důstojnosti i přes chudobu a nesnáze. Melodramatičnost je pro korejský poloostrov typická, točilo se tak i na jihu (50. a 60. léta). Nejspíše to vychází z divadelních her sinpcha (anglicky přepisováno shinpa) populárních za japonské okupace, z čínských oper, tradičních zpěvů pchansori a kdoví z čeho ještě (Tvrdí odborné články, např.). Nepřikládala bych jí tedy příliš velký ideologický důraz. Mnohokrát se opakuje je se melodramatický motiv rozdělování a znovu scházení, který je pro svou repetitivnost v druhé půlce filmu únavný. Na druhou stranu je přítomna pro soc. real. typická neschopnost, krutost a tupá ignorance bohatých (Například když paní domu oslepí dítě a zajímá ji víc rozlitý vývar z ženšenu.) Důležitou součástí snímku je narativní hudební doprovod. Hudba poskytuje většinu expozice, pokud tedy v titulcích není přeložena, člověku leccos unikne. Povšimnutí hodná je nelineárnost děje, hojná práce s flashbacky. Důležité momenty jsou odkrývány zpětně, což je pro žánr socialistického realismu značně neobvyklé a dodává to nádech uměleckosti. V KLDR se natočily i lepší filmy, jmenuji třeba The Broad Bellflower (1987), ale Květinářka formovala směr vývoje severokorejské tvorby a pro člověka zabývajícího se Koreou je to stěžejní dílo (Líbila se btw. i na jihu.). Pracuji na českých titulcích, co nevidět budou na netu. () (méně) (více)
(KDV - PONREPO) Od KVĚTINÁŘKY nelze odejmout ideologickou stránku věci, protože filmová adaptace revoluční opery z 30. let, která je připisována Kim Ir-senovi, je datována rokem 1972, kdy Kim Ir-sen zastal úřad prezidenta. "Zdravá paranoia" mě nutí přistupovat kriticky jak k informaci o autorství Kim Ir-sena, protože se budoval jeho kult osobnosti, tak tvrzením o nebývalé popularitě divadelní i filmové verze u severokorejských diváků. Překvapí pak někoho ceny socialistických zemí, jmenovitě medaile poroty na 18. ročníku MFF v Karlových Varech a Cena lidu KLDR? Ne, zvlášť když jde o tak promyšlenou a působivou propagandu, u které kromě tradičního "propagandistického narativu" (i flashbaky jsou motivovány tak, aby sloužily komunistické ideologii!) stojí za pozornost i styl. Tónování obrazu koresponduje s náladou postav stejně jako záběry na přírodu (např. příboj narážející do skal, když se hrdinka dozvídá o smti svého bratra), užívá se transfokací pro dramatizaci scén a utlačování korejského lidu japonskými vykořisťovateli, které dostihne "zlý duch z jihovýchodu", je vyjádřeno muzikálovými čísly, kdy však postavy zpívají pouze "vevnitř". Hrdinka je šťastná, když v závěru nese rudé květy revoluce, já jsem rád, že jsem se dozvěděl, že i v KLDR umí udělat tak důmyslné propagandy, že řadu lidí zblbou natolik, že je budou brát jako "až na závěr zbavené dobově poplatné ideologie". (Širokoúhlé, barevné, v originálním znění s českými titulky.) ()
Komunistické prizma sice determinuje vyprávění (tepající japonský imperialismus a zejména vykořisťování rolnické třídy) i styl (poplatný estetice socialistického realismu) od samého začátku, ale opravdu až v samotném závěru se tak začne dít způsobem, který se vymyká tradicím levicových filmů natáčených v jiných zemích. Dalo by se říct, že Květinářka tvoří jakousi syntézu způsobů, jakými třídní útlak v průběhu 50. let zobrazovali tvůrci socrealistických snímků v Číně a Indii - Číňané kladli důraz na politické poselství, Indové na sugestivní zobrazení utrpení proletariátu. Právě v míře sugestivnosti ale nejproslulejší severokorejský film spíše selhává - krutost a bezohlednost statkářů / vlastníků půdy je v něm nejen absurdně hyperbolizována, ale především zobrazována s pohádkovou naivitou. A nezpraví to ani dramatická stavba, neboť nešťastné události, které postihují sympatickou Koppun se jednoduše řetězí za sebou, až to začne být poněkud únavné. Závěr v duchu deus ex machina pak také přináší spíše jen vysvobození pro diváka, nežli skutečné vyvrcholení vyprávění. Kamera je postavená hlavně na jednoduchých, ale přitom působivých kompozicích (v šiokoúhlém formátu) a významotvorné práci s barvami. Ve filmu také zazní pár pěkných písní (nediegetického charakteru), ale neřekl bych, že to z něj automaticky dělá muzikál (zvláště když je přítomnost písní ve filmové tvorbě KLDR naprosto běžnou a více než hojně rozšířenou záležitostí). ()
Zajímavosti (3)
- V Číně si film získal takovou popularitu, že jej některá kina vysílala nepřetržitě 24 hodin denně. Naproti tomu v Jižní Koreji byl film zakázán a lidé přistižení že jej sledují byli obviněni ze sympatizování s KLDR. (Raztubyl)
- Hlavní postava filmu a opery, květinářka Koppun, se dostala i na oficiální měnu KLDR. Její podobizna se objevila na přední straně bankovky s hodnotou jednoho Wonu z nové série, která se tiskla v letech 1992 až 2009. (Raztubyl)
- Operu, podle které je film natočen, napsal podle oficiálních severokorejských zdrojů sám vůdce Kim Ir-sen. Ten dostal nápad na její napsání během svého uvěznění v Ťilinu. (Raztubyl)
Reklama