Květinářka

Komunistické prizma sice determinuje vyprávění (tepající japonský imperialismus a zejména vykořisťování rolnické třídy) i styl (poplatný estetice socialistického realismu) od samého začátku, ale opravdu až v samotném závěru se tak začne dít způsobem, který se vymyká tradicím levicových filmů natáčených v jiných zemích. Dalo by se říct, že Květinářka tvoří jakousi syntézu způsobů, jakými třídní útlak v průběhu 50. let zobrazovali tvůrci socrealistických snímků v Číně a Indii - Číňané kladli důraz na politické poselství, Indové na sugestivní zobrazení utrpení proletariátu. Právě v míře sugestivnosti ale nejproslulejší severokorejský film spíše selhává - krutost a bezohlednost statkářů / vlastníků půdy je v něm nejen absurdně hyperbolizována, ale především zobrazována s pohádkovou naivitou. A nezpraví to ani dramatická stavba, neboť nešťastné události, které postihují sympatickou Koppun se jednoduše řetězí za sebou, až to začne být poněkud únavné. Závěr v duchu deus ex machina pak také přináší spíše jen vysvobození pro diváka, nežli skutečné vyvrcholení vyprávění. Kamera je postavená hlavně na jednoduchých, ale přitom působivých kompozicích (v šiokoúhlém formátu) a významotvorné práci s barvami. Ve filmu také zazní pár pěkných písní (nediegetického charakteru), ale neřekl bych, že to z něj automaticky dělá muzikál (zvláště když je přítomnost písní ve filmové tvorbě KLDR naprosto běžnou a více než hojně rozšířenou záležitostí). (22.07.2016)

Ač si Kim Ir-sen říká co chce, ale tohle podle mne není nejlepší KLDR film. Hlavní hrdinka je krásná, pracovitá, poslušná, prostě je ztělesněním všech cností socialistické korejské ženy. Scénář ji nutí neskutečně trpět, takže bych se ani nedivil, kdy nakonec přišla o ruce a nohy. Postavy jsou černobílé, jakákoliv honorace je zlá, kolaborující s Japonci (jejich nenávist je pochopitelná), jako v každém KLDR filmu. Krásné exteriéry, pěkná hudba i dobré herecké výkony. Jen by mne zajímal osud vzbouřených vesničanů, ale to nám filmy (radši) nikdy neříkají. (21.11.2012)

Sociálně kritický širokoúhlý muzikál s ideologickým podtextem kombinuje dva fikční světy. Obraz krajiny, zpěvu a barev a svět utrpení a útlaku. Dickensovský sentinemntální patetický příběh o chudé květinářce podává zromantizovaný obraz sociální nespravedlnosti. Vzdaluje se realismu, či naturalismu ve prospěch muzikálových pěveckých čísel a poetických kompozic krajiny, do níž je zakomponována lidská postava. Je snadné považovat tento film za nepropagandistický. Deklamativní rétorika, přímá propagace ideologie totiž chybí. Všudypřítomná ideologická linka však prostupuje celým dějem a jednorozměrným vyobrazením společenských poměrů. Dějová struktura, založena na postupné kumulaci sociálně kritických témat a traumatických situací je propojena s hlavní postavou, která však plní spíš funkci průvodce, nikoli aktivního činitele. Téma pasivní resistence a řetězení tragických událostí vyvolává dojem nekonečného utrpení. Ideologická linka tak používá mechanizmy citového vydírání, když působí prostřednictvím prvoplánového útoku na emoce a identifikací s trpícími postavami. Pokud na tyto mechanizmy nepřistoupíme, vynikne krkolomnost dějových zvratů a délka stopáže následkem nedostatku gradace, stejně jako metaforická rovina o společenském a politickém významu rodiny a negativní konotace, které zde získává náboženství. (19.03.2016)

Dle námětu divadelní hry, jejíž autorství je přisuzováno samotnému Kim Ir-senovi, vzniklo toto propagandistické dílo, které absolutně pokroutilo dějiny. Samotný děj je zasazen do 30. let 20. století, kdy Korea byla okupována Japonskem. Zde historické souvislosti končí a záčíná ideologie, která je prolnutá celým filmem (hlavní děj. linka i flashbacky). Ústřední postavou je prostá květinářka, která se snaží uživit svou rodinu a pomoci své nemocné matce. Z hlediska stylu je pozoruhodná kamera (hlavně její nájezdy v určitých scénách) či celkově širokoúhlý formát. Avšak celkový dojem z filmu může vystihovat: ”filmový boj o soucit ne-KLDR diváka nad težkým osudem smutné květinářky za neustálé přítomnosti důsledně promyšlené uchronie.” Otázkou je, jak na tento film asi reagoval KLDR divák? (14.10.2015)

(KDV - PONREPO) Od KVĚTINÁŘKY nelze odejmout ideologickou stránku věci, protože filmová adaptace revoluční opery z 30. let, která je připisována Kim Ir-senovi, je datována rokem 1972, kdy Kim Ir-sen zastal úřad prezidenta. "Zdravá paranoia" mě nutí přistupovat kriticky jak k informaci o autorství Kim Ir-sena, protože se budoval jeho kult osobnosti, tak tvrzením o nebývalé popularitě divadelní i filmové verze u severokorejských diváků. Překvapí pak někoho ceny socialistických zemí, jmenovitě medaile poroty na 18. ročníku MFF v Karlových Varech a Cena lidu KLDR? Ne, zvlášť když jde o tak promyšlenou a působivou propagandu, u které kromě tradičního "propagandistického narativu" (i flashbaky jsou motivovány tak, aby sloužily komunistické ideologii!) stojí za pozornost i styl. Tónování obrazu koresponduje s náladou postav stejně jako záběry na přírodu (např. příboj narážející do skal, když se hrdinka dozvídá o smti svého bratra), užívá se transfokací pro dramatizaci scén a utlačování korejského lidu japonskými vykořisťovateli, které dostihne "zlý duch z jihovýchodu", je vyjádřeno muzikálovými čísly, kdy však postavy zpívají pouze "vevnitř". Hrdinka je šťastná, když v závěru nese rudé květy revoluce, já jsem rád, že jsem se dozvěděl, že i v KLDR umí udělat tak důmyslné propagandy, že řadu lidí zblbou natolik, že je budou brát jako "až na závěr zbavené dobově poplatné ideologie". (Širokoúhlé, barevné, v originálním znění s českými titulky.) (11.04.2011)