Bílá oblaka

Ej! To byl biják! Panečku! Jeden z nejpodceněnějšch českých filmů z války od jednoho z nejpodceněnějších režisérů. Ladislav Helge uměl a uměl v padesátých letech a uměl i v roce 1962. Bílá oblaka jsem viděl ve stejný den jako "Neschovávejte se, když prší", film ze stejného roku a, řečeno s Cimrmanem, "to se nedá srovnat!" Film v tomto případě z poloviny dělají úchvatné exteriéry a vynikající kamera. Skutečně, tohle skvostné vizuálno, kdy každý druhý záběr vypadá jako obraz a dal by se pověsit na zeď, hraničí snad až s některými výjevy, které do historie filmu vytesal Sergio Leone. Prostě paráda, krása. Černobílost přestane po chvíli vadit a na konci, v zasněžených scénách, filmu přímo svědčí. Film má atmosféru a pokud bych měl za každou cenu hledat nějakou slabinu, tak velice opatrně ukážu na scénář. Hlavně způsob, jakým jsou prezentovány postavy a co se o nich dozvídáme. Rozumím tomu, že v případě této až lyrické záležitosti jde o emoce, nálady a symboly, ale s jasněji prokreslenými postvami to mohla být ještě větší síla. Ale to už se opravdu stávám hnidopichem. Skvělý film. (03.07.2019)

Válečná drama povýšené básnickým rozměrem zanechává v divákovi hluboký dojem. Důvod, proč Viera Wajsová nebyla československou kinematografií dále využita, její talent se zdá být bezrozporný, je pro mne záhadou. Ivan Mistrík hraje jednu ze svých nejlepších rolí a Ladislav Helge natočil film, který patří k jeho vrcholným. Zdánlivě frázovité téma rozvinuté i promyšlenou kamerou, zůstává i dnes důkazem, že není problematických námětů, ale až příliš často nekompetentních tvůrců. Což Helge v žádném případě nebyl. (27.02.2023)

Od filmu o slovenských partyzánech z roku 1944 by člověk čekal převahu dějové složky. Lyricky vyprávěný příběh „Bílých oblak“ však stojí na přátelském vztahu opuštěné malé dívenky (s ohromně fotogenickým obličejem) a partyzána, který byl raněn a musí se skrývat. Jejich společné putování je základní osou filmu. Jednoduše (nebo možná složitě) řečeno je v „Bílých oblacích“ ideálně souměrně rozložená a propojená poetika filmového obrazu v záběrech zasněžené krajiny a kontrastu černobílého obrazu s „lidským příběhem“ a „malou“ filozofickou úvahou zanášející film „někam dál“. Film mi připomněl Kachyňovu Krávu a Smrt si říká Engelchen Kadára s Klosem. (11.11.2008)

Nic proti tomu, film určitě stojí za vidění. V dramatické linii vztah mezi partyzánem Petrem a malou Zuzkou má celkem působivé vyznění. Avšak v rovině faktické, při vší pravdivosti, to už nemá tvar s takovým přesvědčením. Postava osamocené ženy na horské samotě, její gesta a slova, jako by přišla z dob Juro Jánošíka. Použití exteriérových scén čarovné přírody slovenských hor, procházející celým vyprávěním je ovšem husarský kousek ve výsledku filmu. Takže trochu s rozpaky, ale za lyrický námět a realitu prostředí hodnotím kladně. (08.03.2016)

Český vojnový film z 2. svetovej, ktorý je kompletne prerozprávaný slovensky a takmer celý obsadený slovenskými hercami. Vôbec nie je zlý, obsahuje krásne horské zábery (škoda, že nie vo farbe), herci fungujú znamenite, akurát príbeh nevie tak ťahať, ako by asi mal, resp. neponúka viac toho "chytľavého". Tragický záverečný osud je zrejmý asi každému, možno to predtým sa miestami vlečie. V sumáre ale nadpriemer. (10.09.2019)