Bílá oblaka

Nic proti tomu, film určitě stojí za vidění. V dramatické linii vztah mezi partyzánem Petrem a malou Zuzkou má celkem působivé vyznění. Avšak v rovině faktické, při vší pravdivosti, to už nemá tvar s takovým přesvědčením. Postava osamocené ženy na horské samotě, její gesta a slova, jako by přišla z dob Juro Jánošíka. Použití exteriérových scén čarovné přírody slovenských hor, procházející celým vyprávěním je ovšem husarský kousek ve výsledku filmu. Takže trochu s rozpaky, ale za lyrický námět a realitu prostředí hodnotím kladně. (08.03.2016)

Především má ten film nádherný obraz. Krásná krajina a černobílá kamera vyvolávají silný pocit čistoty. Do toho je vložen křehký příběh pouti raněného partyzána (skvělý Ivan Mistrík) a mlčenlivého děvčete nebezpečným územím. Film je tak působivý, že mu našinec odpustí těch několik dobových ideologických klišé, kterých konec konců není moc. Film o pomíjivosti a o tom, že to co je důležité je nevyslovitelné.. (17.09.2011)

Ej! To byl biják! Panečku! Jeden z nejpodceněnějšch českých filmů z války od jednoho z nejpodceněnějších režisérů. Ladislav Helge uměl a uměl v padesátých letech a uměl i v roce 1962. Bílá oblaka jsem viděl ve stejný den jako "Neschovávejte se, když prší", film ze stejného roku a, řečeno s Cimrmanem, "to se nedá srovnat!" Film v tomto případě z poloviny dělají úchvatné exteriéry a vynikající kamera. Skutečně, tohle skvostné vizuálno, kdy každý druhý záběr vypadá jako obraz a dal by se pověsit na zeď, hraničí snad až s některými výjevy, které do historie filmu vytesal Sergio Leone. Prostě paráda, krása. Černobílost přestane po chvíli vadit a na konci, v zasněžených scénách, filmu přímo svědčí. Film má atmosféru a pokud bych měl za každou cenu hledat nějakou slabinu, tak velice opatrně ukážu na scénář. Hlavně způsob, jakým jsou prezentovány postavy a co se o nich dozvídáme. Rozumím tomu, že v případě této až lyrické záležitosti jde o emoce, nálady a symboly, ale s jasněji prokreslenými postvami to mohla být ještě větší síla. Ale to už se opravdu stávám hnidopichem. Skvělý film. (03.07.2019)

„Keď to všetko prežije chlap, čert vezmi. Ale také dieťa...“ Na válečný film hodně poetické, zejména všechny ty působivé záběry na slovenské hory a nebe s oblaky. Vlastně jde o takovou filmovou baladu (viz rozdělení filmu na několik kapitol s přiléhavými názvy).  Baladu, "o lidech, co měli čisté srdce jako bílé oblaky šinoucí se ke slunci." Asi nejsilnější je záběr už skoro k závěru, kdy děvče leží na seníku, dívá se na nebe s oblaky a přitom to vypadá, jako by se jich téměř dotýkalo. Možná zde šlo, s ohledem na tragický závěr příběhu, trošku i o symboliku. Jinak mě velmi zaujalo i vkusné propojení obrazu s filmovou hudbou Svatopluka Havelky. (18.04.2022)

Od filmu o slovenských partyzánech z roku 1944 by člověk čekal převahu dějové složky. Lyricky vyprávěný příběh „Bílých oblak“ však stojí na přátelském vztahu opuštěné malé dívenky (s ohromně fotogenickým obličejem) a partyzána, který byl raněn a musí se skrývat. Jejich společné putování je základní osou filmu. Jednoduše (nebo možná složitě) řečeno je v „Bílých oblacích“ ideálně souměrně rozložená a propojená poetika filmového obrazu v záběrech zasněžené krajiny a kontrastu černobílého obrazu s „lidským příběhem“ a „malou“ filozofickou úvahou zanášející film „někam dál“. Film mi připomněl Kachyňovu Krávu a Smrt si říká Engelchen Kadára s Klosem. (11.11.2008)