The Poughkeepsie Tapes

Jeden z těch pseudo-dokumentů, kterým máte tendence věřit. A já uvěřil. Alespoň na načas. Možná proto, že v tomto případě nejsou ani tak důležité "autentické" záběry z mučení, kterých je poskrovnu a jsou rozmazané, ale jedná se spíše o sledování samotného vyšetřování s komentářem řady "odborníků". Nebo možná i odborníků. Bůh ví. Prostě mě Dowdie nalomil a já ještě úplně nesrostl. 80% (09.02.2013)

Nadpřirozeno nebrat, realismus frčí. Touha zhnusit diváka, vyděsit ho a snad i varovat před choromyslností magorů kolem nás se některým tvůrcům vymyká z rukou. Zatímco jedni raději utíkají do odlehčenějších vod a natáčejí slashery s notnou dávkou nadhledu, druzí se nás ve svých filmech snaží přesvědčit, že tohle nebezpečí tam venku opravdu číhá. Pásky z Poughkeepsie padají na hubu se svou pseudodokumentární formou. Ta je chvályhodná a docela věrohodná v momentech, kdy se snaží analyzovat zabijáka a jeho práci, nicméně v kontextu se svým obsahem (hnus a zase jen hnus) selhává právě díky vědomí, že jde o dokument pouze fiktivní. Jako film sám o sobě jsou totiž Pásky dosti bezzubé, nepřekvapující a pramálo poutavé, selhávají i ve své žánrové disciplíně "horor", protože jako s takovými s nimi nikdo pořádně nepracoval. Vyjímkou je husí kůži vyvolávající pavoučí zjev v závěru filmu, nicméně ten celý film nezachrání. Napětí nula nula nic, zabiják zůstává špatně identifikovatelnou loutkou zla nejen pro policii, ale i pro diváka a náznaky vlastní mytologie přijdou až v závěru (osudy Otrokyně). Jedna z postav ve filmu mluví o nutnosti mít schopnost oddělovat práci od skutečného života a nemyslet na zabité děvčátko v momentě, kdy si vlastní dcerka hraje na dvorku. Platí to spíše pro tento film. Člověk by snadno při jeho sledování mohl dospět k názoru, že po světě běhají jen psychopatičtí pošuci, kteří vám chtějí vykuchat děcka a sežrat psa. Nicméně až si bude holka hrát před barákem, občas na ní mrkněte. Bude to smysluplnější zábava, než koukat na tohle dílo. (21.03.2011)

Kdybych býval nebyl debil a nečetl fundované komentáře na CSFD.cz, klidně bych věřil, že sleduju skutečný dokument o originálním sklepmistrovi, co své mučeníčko potěšeníčko zvěčnil videokamerou po pradědovi, aby pak ty filmy schoval doma ve skříni na památku budoucím generacím. Zároveň bych ale o tento zapomenutý klenot ani nezavadil a nemohl dneska večer vypít svůj šálek úchylnosti až do dna. Velmi pěkně zhotovený fiktivní dokument, ve kterém je všeho tak akorát, jak se do programu Discovery Channel sluší a patří. Ještě jednou bych rád zdůraznil pro drsňáky, co si tu stěžují, že si nemohli požmoulat klobásu při řezání hrtanů tupým žabykuchem pěkně v HD – fiktivní dokument, vole! Nakonec jsem se zaradoval, že ten pán v plynové masce hýčká své otroky až v nějaké prdeli uprostřed lesů za Velkou louží a šance, že se bude chtít prointrikovat i do mého obydlí je naprosto, ale opravdu naprosto minimální... Dobrý večer pane, můžu nějak pomoct? Nene, nefilmujte mě. A proč máte ten ptačí zobák na ksichtě? (04.05.2012)

Pokud si divák před zhlédnutím nepřečte, že to není podle pravdivých událostí (oops), užije si to mnohem víc. Nápad moc pěkný, rozhodně to mělo potenciál - ale to by Dowdle nesměl jít cestou televizního zpracování á la odpolední dokument na ČT2 (i když to mělo na druhou stranu taky něco do sebe). No i tak jsem se bavila, jen škoda, že mučeníčka, plány na přepadávání a vztah poukepsáka s jeho dvorní dámou nebyly zdokumentovány trochu detailněji. Ale tak nakonec jim to přece jen vyšlo a já byla celá dojatá :´ ) (25.04.2011)

Další z rádoby "dokumentů" má na svědomí John Erick Dowdle (Quarantine). Film je o nalezených páskách šíleného a mimořádně sadistického vraha, který si své hrůzné činy natáčel. Vloupával se do bytů svých obětí, unášel děti a trýznil ženy, z kterých se pak staly poslušné ovečky. Výpovědi všemožných svědků, psychologů a policistů umocňují autentický pocit z tohoto neskutečně mrazivého snímku. Hlavně konec se mnou otřásl. Přestože krve a vnitřností moc neuvidíte, je Poughkeepsie Tapes díky syrové kameře opravdu zajímavá podívaná. (10.05.2010)