Svatba s podmínkou

„Manželství je pod zvláštní ochranou státu,“ říká soudruh oddávající, a to úplně stačí. Kohout je povznesen nad to, aby všeobecnou mravní devastaci způsobenou (převážně) bolševikem kritizoval. Ideologická subverze je to už tím, že nelže. --- Kohout patří ke generaci, která se napřed hlasitě mýlila, potom hlasitě procitla, a potom musela dlouho hlasitě mlčet. V tomto případě se Kohout moudře vyhnul omylům tím, že postavy nechal jednat zcela civilně, realisticky, nic nepodtrhl, nic nenapsal tučně, nic nekomentoval. Co zobrazil, platí jako svědectví. --- A tak záleží na divákovi, zdali ve filmu najde opatrnou satiru, partnerskou komedii, anebo diskrétní výpověď o tom, jak se stát zmocňuje soukromí svých poddaných. Hořká romance? Ach ne, myslím, že ne. Snad jen jako uklidňující svodka pro politbyro - a mate to i dnes, zdá se. --- Myslím, že filmu neprospívá pomalé tempo. Prostředí pražské intelektuálské bohémy 60. let mohlo být zachyceno ostřeji. Na můj současný vkus to nemuselo být až tak důsledně civilní. (08.09.2010)

Herecky krásny a čistý film s nutne deziluzívnou pointou a životným ponaučením pre oboch hlavných aktérov. Cesty srdca sú nevyspytateľné, tradičný model A chce B, B chce ale C, resp. vlastne ani nevie čo a koho chce tu funguje dokonale. Je možné, že niekto zo seba dostane po nepríjemnom ponížení a v logicky nazbieranej horkosti vetu: "A kdybys někdy něco potřebovala, třeba zapískat na prsty, tak přijď, jo ?!" ÁNO, JE! (10.07.2010)

Jednoduchý, ale přitom velmi dobrý scénář, poctivá šedesátková atmosféra, experiment s neherci, enervující hudba a úhledná kamera. Tohle jsou atributy Kohoutova filmu. Nemám nic proti lesu, jen mne poněkud znervózňuje, když stromy opustí svá místa a poskytnou veškeré své síly filmovému umění. Kohout si dal záležet a vybral ty nejhorší mezi špatnými herci i neherci. Zkrátka jedno dřevo vedle druhého. Nejhorší je potichu mluvící a úkosem se dívající Junášek. Škoda, že si Kohout od někoho zkušeného nenechal poradit s castingem. (28.10.2012)

Palčivé psychologické drama po okraj naplněné trýznivou nejistotou, kterou posiluje stálá disonance v setkávání a míjení postav. Rozdílnost lidí, jejich nepřeklenutelné nerozumění si, bloudění člověka v sobě samém, to vše zde vygradováno zakládá neútěšný obraz moderní doby, ale předně věčnou osamělost člověka, jeho rozbití do mnoha tváří, povah, tuh, které se ozývají v závislosti na vnějších podmínkách: dojem štěstí, slasti, úspěchu, změny k lepšímu… hněte stále znovu a znovu člověka či jeho masku, a tato nestálost vzbuzuje strach. To je nejzřetelnější na postavě Vlastimila, oscilujícího mezi patologickou introverzí a (sebe)vražednou (sebe)jistotou, přičemž každý z těchto pólů zneklidňuje a dává tušit nástup nějaké intimní katastrofy. Filmu se nedá upřít přesvědčivost ani nálada, na prvním mají hlavní podíl herci (skvělý je především dočasný pár Junáška a Drahokoupilové), na druhém citlivá kamera a skvělá Simonova hudba. Na druhou stranu filmu ubírá absence pevnější kompozice, která by ještě mohla psychologickou kresbu symbolicky prohloubit – například nějakým vhodně zvoleným rámcem. Právě finále snímku poněkud zrazuje celek jistým alibismem: je přeci jasné, že Vlastimil (vzdor férovému rozloučení a vlastním slovům) se nijak neproměnil, že je jeho "marnost" věčná (což částečně naznačí neklidný Vlastin pohled směrem k oknům), banální záběr na odcizené ulice nenahradí psychologickou stavbou filmu podmíněný, scelující "antonioniovský" výkřik, když už ne v jeho plné hrůze konkrétního klesání, tak alespoň v gestu, které by masku předešlých "heroických" minut sňalo. Nikdo se nepoučil, nikdo se nezměnil, vše se nezadržitelně hroutí dál - jako v expresionistické básni. (27.06.2011)

Opravdu velmi poutavě ztvárněný dobový příběh mladé dívky, vysokoškolačky, jejíž přání je získat v Praze trvalé bydliště a s tím spojené výrazně lepší životní příležitosti, v tehdejších reáliích byrokratického režimu s řadou bizarních absurdit to však znamená skutečně velkou nesnáz, kdy jediným schůdným východiskem mimo úplatků je uzavření sňatku s nějakým v Praze již bydlícím mužem, její současný milenec, starší rozvedený muž s vybudovanou perspektivní kariérou, však k jejímu zklamání o sňatku již neuvažuje, dokonce jej považuje za jakýsi přežitek a takový volný vztah s ní mu naprosto vyhovuje, ona se však nehodlá se stavem věcí smířit a po náhodném seznámení s jedním, osaměle žijícím mladým mužem s nevalným sebevědomím, přece jen brzkého sňatku s ním dosáhne, on totiž přijme jí z počátku nastavenou podmínku, že se po vyřízení jejího trvalého pobytu spolu rozvedou, taková je tedy ústřední zápletka příběhu, nic však není tak jednoduché, jak si dívka původně představovala, když se z počátku v jen formálním vztahu probudí opravdové city a mladý muž se do ní zamiluje, vzniká tak netypický vztahový trojúhelník, v němž však žena řeší již typické dilema, kterému z obou mužů dát nakonec přednost, skvělý příběh s jednoznačně nadčasovým přesahem, že s city není radno si zahrávat a jakékoliv následné rozuzlující řešení přináší aktérům jen bolestivé zranění citů, někdy i s hlubokými šrámy na celý další život. (22.10.2012)