Rembrandtova Noční hlídka

Greenawayův styl se za ta léta přece jen proměňuje, mám ten pocit. Nepřerušované dlouhé celkové záběry, které dominovaly jeho nejslavnějším filmům v uplynulých dvou dekádách jsou v Rembrandtově noční hlídce výrazně častěji prostřihovány se záběry detailními. (Klasická scéna v tomto filmu pak má podobu: velký záběr, detail, velký záběr, velký detail, velký záběr - atd. Což je ovšem také celkem svérázné.) Co se v Greenawayově rukopisu naopak nezměnilo jsou téma a tempo. Opět se zde cetkáváme s tradičními greenawayovskými otázkami: Jaký je vztah mezi uměním a realitou? Nakolik umění (obraz) ovlivňuje realitu (dobový kontext) a nakolik naopak realita zasahuje do umění? Greenawayovy filmy si nepotrpí na složité zápletky a ani Rembrandtova noční hlídka není výjimkou. Historka o vraždě jednoho z portrétovaných je spíše záminkou pro spřádání výše naznačených "hlubších" úvah. Tempo filmu je greenawayovsky rozvláčné, meditativní, a souzní s režisérovou dlouhodobou zálibou v komplikované, pozvolna se rozvíjející a pohybující "divadelní" mizanscéně (v tomto případě plné odkazů na barokní malířství) na úkor časoprostorové zkratky, kterou by mohl poskytnout častější střih. Scénář je plný brilatních dialogů a výroků (např. rozprava mezi Rembrandtem a jeho ženou ze začátku filmu na téma "Jak bys slepci popsala červenou barvu?"). Hudba Poláka Wlodzimierza Pawlika svou drásavou naléhavostí připomene soundtracky k starším režisérovým filmům od Michaela Nymana. Greenawayovsky precizní (pochválen budiž jeho výběr a usměrňování kameramanů) zůstává rámování obrazů, jejich vnitřní kompozice a práce s barvou a nasvícením scén. (18.10.2008)

Děj filmu, celá ta šíleně nezajímavá konspirace (opakující motivy Umělcovy smlouvy, jak jsem zjistil později), je zcela pominutelný a asi je i lepší ho nevnímat. Zpracování ale opět umí vtáhnout a já nechápu, proč nedokážu Greenawayovi odolat a musím mu naprat zase čtyři hvězdy, když mě na něm tolik věcí až irituje a připomíná třeba pozérského Antonioniho, kterému jsem odolával zcela bez problému. (09.08.2013)

Na počátku malou hnidopišskou poznámku - ten překlad názvu do češtiny je zjednodušující, mnohem lepší by to bylo s malým "n", už třeba proto, že se v originálním názvu nejedná o název obrazu, ale o Greenawayův jazykový neologismus. Prosím anglisty, aby mne opravili, mýlím-li se. Ale proč s tím začínám: Podle mne je pointě filmu mnohem blíže Rembrandtovo vidění v temnotě, neustálé morální bdění, vigilie, samota aj. těch motivů, tam bylo mnoho a většinu asi nikdy nedešifruji: Tedy Rembrandtova noční hlídka. Na noc upomínal i neustálé stylizování scén do šerosvitu (i když postavy malované v šerosvitu nebyly ve skutečnosti malovány při svíčkách, ale za plného denního světla nejlépe za svitu slunce, technikou zvanou camera obscura - odtud ty stíny, ale to jen na okraj). A šerosvit se tak krásně snáší s divadlem a to má Greenaway rád, stejně jako malířství, jelikož i on sám je malířem. Na konci filmu nechává o sobě Greenaway, který se v daném okamžiku již prolíná s postavou Rembrandta, promlouvat pomocí osoby Jakoba de Roye. A co o sobě říká? Miluješ náznaky, zápletky, tajná spiknutí a tajemné postavy v pozadí: pak si nechá připít směrem ke kameře - sobě? divákovi? Vyberte si. (17.02.2009)

Dvě a čtvrt hodiny dlouhé ateliérové divadlo ve stylu oživlých maleb mě nebralo. Nápad na experimentálně pojatý historický film o malíři a slavném obrazu, se silným důrazem na výtvarný požitek ze záběrů to určitě není špatný, ale zároveň jsem se ve většině scén nemohl zbavit dojmu, že celé provedení na mě působí až příliš uměle a chladně... a film jako celek i neúměrně zdlouhavě. Technicky tomu filmu, stejně jako hereckým výkonům v něm, nelze nic vytknout, ale jakékoliv hlubší zaujetí, fascinaci či emoce nevyvolal ve mně žádné. Možná bych se zmiloval směrem ke druhé hvězdičce, kdybych tolik nevnímal, jak Peter Greenaway neobratně vykrádá ústředním formálním nápadem, někdy snad až přímou stylizací vybraných scén, svůj starší film Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec (1989). Zatímco v něm se mi dostalo strhující porci výtvarna, hudby a propracovaného bizarního děje, tady z onoho stylu zbyly takové duplikativní, odosobněné až málo zajímavé stopy po čemsi, co režisérovi kdysi fungovalo, ale tady už se podobně originální a překvapivý zážitek zdaleka nekoná. Mám pocit, že novější Greenawayova tvorba zřejmě půjde hodně mimo mě. [30%] (02.07.2023)

Greenaway se zde vrátil ke svému starému tématu: jak umění ovlivňuje život a naopak, resp. umění jako "labyrint" skrývající důkaz zločinu. V mnohém se podobá své celovečerní prvotině Umělcova smouva (The Draughtsman's Contract) a řadí se svým obsahem mezi takové filmy jako je Antonioniho Zvětšenina (Blow-Up). Rembrandtovu Noční hlídku ovšem nelze lehce přirovnat ani ke Zvětšenině ani k Umělcově smlouvě - je naprosto jiná. Renesanční osobnost Petera Greenawaye předvádí své precizně promyšlené obrazové rébusy, které nejsou lehce stravitelné a jsou záměrně koncipované tak, aby je byl divák pro jejich adekvátní "uchopení" nucen zhlédnout vícekrát. Noční hlídka je obsahově možná pro diváka více přístupnější, urč. způsobem "lehčí" než mnohé jeho předchozí filmy, ovšem o to je působivější jako alegorie (lze brát jako alegorii historickou nebo alegorii morálky). Co se týká vizuální stránky - stylizace "šerosvitových" záběrů je velice zdařilá. (17.02.2009)