Pan Osamělý

Pozerala som to už celkom dávno a asi to už znovu nespravím, ale stále nad tým filmom musím premýšlať..... Celá dejová linka s dvojníkmi = celkom fajn film.... škoda málo využitého Josepha Morgana, ale po dlhšom zamyslení tam boli málo využití všetci.... narozdiel od mníšiek v druhej dejovej linke, ktorá je práve to čo ma núti premýšlať .... a nikdy nepochopím, prečo to tam bolo a čo to vlastne bolo.... a čo tým chcelo alebo nechcelo byť povedané..... (tipujem, že len to, že ako samostatný film by to nestálo za nič a nikto by to dobrovolne nekukal :D , tak prečo s tým totálne nepokaziť iný film, že jo :D ) (02.02.2014)

Korine se v tomto filmu po tvůrčí pauze, kterou strávil konzumací heroinu, a ze které podle vlastních slov málem nevyšel živý, pokusil o výpravný film s lineárním dějem, ve kterém se asi - soudě podle jeho minulých filmů - ocitl trochu na neznámé půdě. Film sleduje dvě narativní linie, obě mají zajímavou výpravu a felliniovsky žoviální mise en scene, jdou však paralelně vedle sebe a nikde se nestřetávají, což působí neuměle. Jedna linie je jakousi vtipnou groteskou o létajících jeptiškách, druhá je o imitátorovi M. Jacksona, který se ocitá v komuně dalších imitátorů a okolnosti ho donutí reflektovat o svém životě stráveným napodobováním pop-ikony. Bohužel "Michaelův" niterný vývoj nemá psychologickou hloubku a celkově bizarní postavy imitátorů ve filmu zůstávají pouhými plytkými figurkami. Ačkoli snovost scén je někdy prvoplánová, najde se přesto občas odlesk geniality Korineovi vlastní. Nemůžu říct, že by mě film nezaujal. Trochu si ho srovnávám s Felliniho posledním nepovedených filmem La voce della luna. Rozpočet 8mil$, tržby 300 00$. (30.03.2012)

Bizarné správanie sa zvláštne smutných postáv. Problémom Pána osamelého je, že postavy neprekonávajú žiadny vnútorný vývoj, o ich motiváciách a živote sa divák nedozvie nič. Výnimkou je sčasti postava Michaela Jacksona (nahráva si myšlienky na diktafón) a Charlie Chaplina so stupňujúco tyransko-dikatátorskými rysmi správania sa, najmä k manželke Marylin. Z čoho by Federico Fellini spravil parádny film, tam Korine ponúka sériu stále viac nudnejších scén. Len ukázanie postavy v podivnom kostýme bez pridanej hodnoty prestáva byť smiešne i zaujímavé po pár minútach. Ak teda nebolo zmyslom filmu ukázať, že žiť životy niekoho iného je pekelná nuda. Pritom začiatok vyzeral veľmi nádejne - presnejšie, do odchodu na farmu dvojníkov. WTF bola paralelná dejová línia s mníškami, lietajúcimi v rytme taktovky kňaza Wernera Herzoga. (14.09.2020)

Harmony Korine by byl nejraději dokumentarista, kdyby mu v tom formátu nechyběla ta míra kontroly, kterou poskytuje režie hraného filmu. Jak já ho chápu! Do úplného docenění mi chybělo jen silnější finále. Ale jinak je v tom (skoro) všechno. Anti-teze snů o stávání se celebritou, která je mnohem aktuálnější teď, kdy každý může aspoň na chvíli být v záři reflektorů, než v době vydání. Obdiv je samozřejmě lidský a určitá posedlost změnou sebe sama vlastně taky. Ale kde kreslime hranici, za kterou už nezdravě mažeme vlastní individualitu? Film o tom, jak nás filmy nutí chtít být jinými. Literally me snímek naopak a Ryan Gosling vlastně vůbec nechybí. „Sometimes when I look at you, you seem more like Adolf Hitler than Charlie Chaplin.“ (29.08.2023)

Podivný hybrid, který se chvílemi tváři jako komedie, chvílemi zase jako vážné drama o hledání vlastní existence. Pokud jde o komediální složku - fakující Abraham Lincoln, James Dean nahánějící kozy nebo smrdící papež jsou sice fajn, ale později začne unavovat, že většina vtipných momentů vychází z toho, že slavné osobnosti jsou v neobvyklých, dehonestujících situacích. Pokud jde o vážnou složku - jaksi jsem se nechytal... Přesto není Mister Lonely vyloženě špatný či beznadějný film, Korine umí pracovat s hudbou, herci jsou taktéž dobří, ale stále marně hledám smysl některých scén, smysl jeptiškovské linie (s dvojníky nijak nesouvisející) a vlastně smysl celého filmu... (11.07.2007)