Na vlastní nebezpečí

Se zpomalenými záběry to F.Renč opravdu přehnal. Na hraně s nimi pracovalo Statečné srdce M.Gibsona, avšak méně znamená většinou více. Četné záběry v peřejích byly k nevydržení. Jestliže po většinu filmu se zdálo patrné, jak si režisér puntíčkářsky vyhrál s kamerou a věrohodností, pak mne hrubě zarazila scéna, kdy hlavní aktéři padají do rozbouřené vody, leč podvodní záběry říkají, že byly dotočeny v tišině, snad v nějakém bazénu.... Příběh a dramatičnost nula, kdeže jsou časy Requiem pro panenku... Hvězda za krásnou přírodu a vodu, byť uznávám, že NG či BBC mi je nabídnou rovněž a možná atraktivněji. (28.11.2011)

Bohové, to se zas jednou sešly okolnosti. Z dosud nevybalených věcí z každoroční štreky do Rumunska se ještě neodrolil karpatský prach, mysl kormoutil tesklivý čas posledního dne dovolené a týral rozhoupaný Damoklův meč následujícího dne v práci, na polici se svůdně leskla láhev bihorky a v televizi poblikával příslib připomenutí onoho blaženého času vzdáleného jen hodiny a přece tak daleko. Inu, jediný způsob, jak odolat pokušení, je podlehnout mu (měl jsi pravdu, Oscare) a já podléhám kolikrát dřív, než jsem se stihla začít prát. Tím spíš, že první půlhodina vypadala docela lákavě. Bohužel většina z nás ví, že sebelepší předehra není ani v nejmenším zárukou, že se dostaví orgasmus. Že jsem nebyla jediná, kdo podlehl, začaly brzy dosvědčovat textovky od dalších pravidelných členů našich výprav, a že už jsme všichni dokázali líp podlehnout jindy a jinde, dosvědčoval prakticky neměnný obsah všech SMS (jakýmsi pravzorem se stalo "co ten píp Renč u všech píp touhletou píp myslel, PÍP?!"). Že nepůjde o zrovna sofistikovanou podívanou, jsem tušila, konečně v jednoduchosti je síla a mně se celoživotně líbí jednoduché věci. Například chlapi. Jenomže na to, co bylo provedeno s potenciálem dobrodružného příběhu z balkánské divočiny, nestačí slova (gesta možná jo), Langmajer a Blažek se ze sympatických drsňáků mění před očima v karikatury mužů, jež by nepřelstily ani čajový pytlík (to bylo naposledy, co jsem vykradla Červeného trpaslíka, slibuju), Jiráček se Siposovou vydařeně nacvičovali post nejotravnějších hrdinů filmů Filipa Renče, akční atmosféra je zredukována na pár doma-to-nezkoušejte záběrů a jedině Krobotovy hlášky, které by byly ozdobou každé vogonské básně, to spolu s kamerou a hudbou udržely mimo nejnebezpečnější úseky a nad hladinou. A abych nebyla out módního trendu papouškování každé hovadiny, kterou je zde neustálé přirovnávání k práci Michaela Baye, přispěju svou troškou. To, že Renč i Bay natočili každý přesně jeden film, který se mi opravdu líbil, a zbytkem jejich tvorby s lehkým srdcem příští rok zatopím pod karpatským nebem, nemůže být náhoda. Inu, Krobot takovej válec nečekal a já taky ne. Ale kocovinu jsem nečekala taky a přitom vzhledem k Filipově tvorbě a množství zkonzumované kořalky jsem mohla čekat obojí. Omluvte mě, jdu sníst desátou dnešní česnečku. (01.09.2009)

Toto by nezavadilo o Boormanovo Deliverance ani kdyby došlo k análnímu zneužití Filipa Blažka rumunským domorodcem.. Dokonale mě iritovalo to mezinárodně srozumitelné slovanské nářečí, pitomě napsané i pronášené dialogy a snad ze všeho nejvíc ten zpomalený závěr s vodopádem, co ne a ne skončit. At Your Own Risk bohužel nepomůžou ani krásné přírodní scenérie, či odhalení 4 ňader v rychlém sledu za sebou a já ho musím zařadit na úroveň Janákových báječných nadrženců na nafukovacích člunech.. Alespoň že tam byl Miroslav Krobot. Fascinující postavička, která s neměnnou dikcí a gesty představuje pořád stejnou osobu, proplouvající zcela nerušeně českými filmy napříč spektrem žánrů. (01.09.2009)

Miluji režisérský styl Filipa Renče, ale "Na vlastní nebezpečí" pro mne bylo obrovským zklamáním. Zápletka působí jako z (béčkového) amerického filmu, herci jsou až neuvěřitelně nepřesvědčiví (výjimku tvoří jen Filip Blažek) a ono "nečekané" vyvrcholení čekáte již po patnácti minutách. Akční scény jsou sice dobré, ale pohřbívá je až přehnané množství zpomalených scén (navíc se ztlumeným zvukem), takže suma sumárum za 2*. (05.09.2009)

Páni, co z tohohle filmu mohlo být, točit ho někdo jiný a jinak!... Pátrání po dávno zmizelém otci-kajákáři, který dost možná zahynul v dravých vodách nádherné jugoslávské přírody, postupné odkrývání tajemného příběhu, to vše na pozadí složitých osobních vztahů účastníků tohohle dobrodružství- to je námět jako hrom! Jenže ouha, do židličky s nápisem Director se posadil pan Renč a z dobrého základu je tu zoufalý pokus o cosi, co ani neumím dobře pojmenovat. ---------------Prvních 10 minut filmu budiž, jenže co ty ostatní? To, co se poté odehrálo, je jakási kaše příšerné hatmatilky, kdy domorodci mluví každou chvíli jinou směsicí nářečí (jak vidno, s problémem dorozumění se s jižními Slovany si Renč problémy nedělá) a korunu všemu nasadí místní policie (či vojsko) s veletrapnou všudypřítomností a plýtváním nábojů do samopalu (patrně reminiscence na nedávnou občanskou válku). Dialogy nejsou stupidní, jsou ještě horší! Původně silný příběh se na konci rozplyne v páru nad řekou (dlouho jsem si myslel, že onen zarostlý rybář/pytlák je ztracený Sašův otec, ale vysvětlení bylo ještě tupější). Jedna hvězdička je za nádhernou přírodu kolem blbého filmu (být to bez těch herců jako dokument, jen s průvodkyní Raluca Aprodu, bude to mnohem lepší). (24.05.2008)