Ty, který žiješ

Alternativní tvorba v podání švédské kinematografie. Roy Andersson točí zvláštní filmy, které mají úspěchy v artových kinech po celém světě. Tento film trvalo udělat 3,5 roku, bez jediné digitální úpravy a jen s jedním profesionálním hercem. Zbytek je zaplněn obyčejnými lidmi natočenými obyčejnou statickou 35mm kamerou. Osobně musím říct, že jeho styl mi sednul...u Písní z druhého patra jsem se rozplýval nad originalitou zpracování při zachování skvělé zábavy. A Ty, který žiješ začíná velice podobně. Můžeme v klidu tvrdit, že se jedná o umění, ale zároveň se bavit u černého humoru a obdivovat odvážné zpracovaní. Bohužel narozdíl od Písní mě už tato forma ke konci trochu unavovala a přišlo mi, že režisérovi došel trochu vtip a lepší nápady. Přesto netradiční a velice kvalitní filmový zážitek! (01.04.2008)

Dílem souvislé a dílem nesouvislé obrazy se mi líbily tak dva z pěti. Proto i takové hodnocení. Problémem zde bylo, že se mi dostal do cesty Ulrich Seidl, a já musel porovnávat "jak by to udělal on", a vždycky mi vyšlo, že by to udělal lépe. Rakouská mentalita je mi ostatně bližší než skandinávská. Tedy dva z pěti, a brzy je zapomenu všechny, byť alespoň onu svatbu bych si chtěl uchovat. A ještě upozornění: Písně z druhého patra je vyšší třída. (08.10.2021)

Po všech těch filmech, natočených roztřesenou ruční kamerou bylo tohle jako balzám na duši. Tady se naopak kamera ani nehne. Film nemá vlastně žádnou linii, jde pouze o slet více či méně souvisejících vypointovaných scének. A to o zatraceně vtipné až absurdní scénky. První půlhodinu jsem se společně s celým kinem popadal za břicho, pak už to začalo být o něco vážnější, ale stejně zajímavé. A poslední scéna je snad až děsivá. (29.07.2007)

Hrome, tenhle film mě úplně dostal. Dalo by se říct, že právě tenhle film je udělán tak, aby se u něj bavil divák náročný i nenáročný. Nenáročný proto, že je opravdu vtipný (vy, kteří říkáte, že čím více se film blíží konci tím je méně vtipný a tudíž nudný, jste patrně neviděli třebas Pelíšky, které též procházejí podobnou změnou po celou dobu filmu, ovšem stejně jako u Pelíšků ani Du levande není po přechodu na vážnější úroveň nudný). Náročný proto, že zde vidíme vše co má klubový film obsahovat. Zkrátka a dobře, Anderssonovo poselství pro ty, kteří žijí nebo chtějí mít radost i z těch nejprostších okamžiků života (návštěva rodičů, nákup koberce, školní docházka nebo popíjení v lokále) je jedno sladké jablko, které potěší při každém zakousnutí. (17.03.2008)

V převážné části filmu sledujeme tragikomické příhody postav, které jsou nespokojené s vlastním životem. Trpí pocitem že jim nikdo nerozumí. Z reality unikají do svých snů, které jsou mnohdy černější než jejich bezbarevný všední život. Zajímavá je především kamera, která často rozděluje scény na dvě pole, ve kterých se na sobě nezávisle odehrávají samostatné děje. Když pak o kameru některá z postav jakoby omylem zavadí pohledem, začne se svěřovat, co se jí posledně zdálo. A právě tyto jakoby vytržené minipříběhy, kdy film přechází z realismu na magický realismus, jsou hnacím motorem celého filmu. Dalším zajímavým prvkem pak je, že když se některá postava z ničeho nic otočí na kameru a začne na ní mluvit, nevystupuje ze světa diegeze, nýbrž neustále zůstává součástí fikce a ostatní postavy ji pozorují, poslouchají, nebo se jí podivují. Přes nemalý počet komických scén je tak film hodně negativní, tedy až do chvíle, kdy se stará žena při zavírání kostela modlí za lidi, kteří podvádějí, ničí, ubližují atd. Je to nenápadný, ale přesto zlomový bod celého filmu. Tento snímek nemá tendenci stát se trhákem, nerozvíjí klasickou zápletku, ale z čistě řemeslného hlediska se dle mého jedná o vybroušenou a téměř do dokonalosti dotaženou záležitost. (25.05.2008)