Slavná alba: Iron Maiden - The Number Of The Beast

3,5  Aspoň na chvíľu som sa mohol vrátiť do dôb mladosti, keď som na tejto hudbe fičal (hoci som bol skôr na Helloween). Dozvedel som sa pár zaujímavých vecí o kapele (nie veľa), videl som ako vyzerali jej členovia po 20 rokoch, vypočul som si ich názory a hlavne pripomenul som si ich hudbu, z ktorej som mal zimomriavky, hlavne kvôli ich skvelému a jedinečnému zvuku. Žiaľ, častý neduh takýchto dokumentov býva malý priestor pre hudbu, hoci sú (mali by byť) predovšetkým o hudbe. Začne hrať nejaká pecka, lenže po pár taktoch to sekne a už niekto začne vyprávať nejaké duchaplnosti. To je aj prípad tohto dokumentu. Ale kvôli príhode s americkými náboženskými fanatikmi, ktorá má veľmi pobavila, zaokrúhľujem na 4 hviezdičky. To trápne pálenie (rozbíjanie) platní, koľko krát sa to udialo? To sú v USA naozaj takí obmedzení? Kapelu všade vo svete vítali ováciami, v USA náboženskými letáčikmi a označili ich za uctievačov satana. P.S. Verzia, ktorú som videl, má 50 minút (ČT má stále ten zlozvyk nezmyselne strihať dokumenty?). (14.08.2021)

Zajímavý dokument o naprosto zásadní desce. Pro mě jsou nejlepší desky Mejdnů právě tato a pak "Somewhere in time". Ještě na konci základky jsem si koupil dvojcédé největších hitů, ale řadové desky jsem si začal kupovat až mnohem později. Mejdni tak pro mě nejsou takoví miláčkové jako třeba thrashové party typu Megadeth či Annihilator, ale samozřejmě je mám rád. V dokumentu vystupuje i Dave Mustaine či manažer Smallwood. (26.07.2022)

Iron Maiden jsem poprvé slyšel v polovině 80.let na tehdy bolševiky zakázaném rádiu Hlas Ameriky (obdoba Svobodné Evropy), kde běželo pravidelné pásmo o rockové hudbě. Myslím, že tam hrála právě titulní skladba a byla to láska na první poslech. Další den jsem zašel za svým kamarádem metalistou, který si tajně vozil desky Ironů z Jugoslávie, nahrál na kazety první tři alba, zapnul stařičký walkman značky Tesla a už to jelo. Svoji pozici fandy „Mejdnů“  jsem pak definitivně zpečetil přišitím  nášivky maskota Eddieho na metaláckou džísku. Jo, ty byly pěkný rockový časy. Kolega subic tady píše, že tohle album je jenom o dvou hitovkách, s čímž nemohu souhlasit. ´Number´ je nápady natřískaný celý a mám hodně rád i ty nenápadné skladby, které na koncertech hráli minimálně,  jako je ,Gangland´ či ´The Prisoner´. __ PS: Ale pořád si myslím, že jejich nejlepší album je nedoceněné ´Somewhere in Time´ z roku 1986. Skladbu jako ´Alexander the Great´ prostě napíšete jen jednou za život. (18.02.2022)

Skôr len také nezáväzné (miestami útržkovité a neusporiadané) spomínanie, než poriadne ponorenie sa do spomienok na proces vzniku tohto legendárneho metalového opusu. A o "procese vzniku" táto dokumentárna séria predsa chce byť v prvom rade. V druhom pláne tu potom chýba pokus o vyjadrenie toho, ČO sa (okrem nepopierateľnej kvality samotného diela) stalo, že to vo svojej dobe natoľko zarezonovalo a rezonuje dodnes. Nič z toho sa nám žiaľ v tejto konkrétnej časti série neponúka. Celkom rád som videl, ale ani náhodou nehrozí, aby som utekal pozrieť si to znova. Ani zajtra, ani o 10 rokov. Niet prečo. Ba dokonca som po skončení tohto dokumentu neutekal pustiť si The Number Of The Beast, aby som si to po tisíci krát zase raz vypočul inak, než deväťstodeväťdesiatdeväť krát predtým... a to už (v rámci zamerania Classic Albums série) hraničí so škandálom! :-) (09.04.2021)

Jako frontman  Bruce Dickinson a IM slušný, ale nebyla to moje úplně nej kapela. Mě ta tzv. londýnská nová vlna, co se spustila se začátkem osmdesátek, až tak moc neoslovila. Tohle album je o 2 výrazných hitech The Number of the Beast a Run to the Hills, ale co dál? Koncem osmdesátek kolovalo i v Československu na různých pirátských kopiích a to už jsem měl tehdy jako 11-12iletý metalista oblíbenější kapely, třeba německé Helloween. Ale z dnešního hlediska je potřeba říct, že ty osmdesátkové metalové kapely zněly víceméně tak nějak stejně. (13.03.2021)