Gamer

Sick shit. Z tak "cool & hot" jednotlivostí smontovat tak odzívaný celek, to už je pořádné zoufalství. Monotónní sypání solidních nápadů a sekundových vizuálních laskominek, z nichž snad ANI JEDNA není pořádně prodána, posílá Neveldinea s Taylorem definitivně do pekel. Tady nepomůžou ani nadintepretace týkající se otisku videoherní kultury na plátno, žádné úvahy o anarchii nebo punku, protože výsledek je pouze ubíjející smrští nesmyslů v bujaře nasekaném videoklipovém podání, které absolutně nechápe pojmy jako gradace nebo rytmus. Navíc podezřívám oba pány, že jejich nová smršť "koziček, prdelek a vylizovaček" (kolik jich už sakra bylo v těch třech filmech? tisíc?) už smrdí nějakýmj pubertálním sexuálním traumatem, než aby nahrávala bezuzdné sociální reflexi a tematizaci rozkladu, hnusu a odosobnění člověka v éře, kdy hry, síť a všudypřítomné sexuální obsahy bortí intimní sféru. Marnost. A to radši neřeším, v jaké WTF se Gamer zvrhne v posledních deseti minutách nebo jak se ve filmu bootuje do mozků a přiřazují se k nim IP adresy, čistí se spywarem a chrání se firewally... Propadák. (10.09.2009)

Pravidlo stanovené fanoušky hlásá, že „videoherní filmy jsou na pytel“, ale současně existuje také hrstka uznávaných adaptací (Mortal Kombat, anime Street Fighteři a Fatal Fury). To neříká vůbec nic o filmech samotných, ale naopak odhaluje velmi mnoho o fanech. Zakládají si na vymezení se vůči masovým konzumentům, ale přitom patří k nejvíce konzervativním segmentům trhu. Hollywood už definitivně pochopil, že pochlebovat jim znamená tučné výdělky. Pokud jde o videoherní filmy, chtějí fanoušci, aby se věrně držely předlohy a hlavně nevymýšlely cokoli netradičního – jak ukazuje absurdní uznání brakově pitomého "Mortal Kombatu", ale odstřelení nápaditých ("Silent Hill"), hravých ("DOA", " Super Mario Bros.") či subverzivních a sebereflexivních ("Street Fighter") adaptací. Není tedy žádným překvapením, že se na vrcholné dílo dua Neveldyne/Taylor snáší apriorní kritika. Nejedná se o vykrádačku „Běžícího muže“, ale naopak o jeho tvůrčí aktualizaci pro dobu hyperrealistických videoher a sociálních sítí, která pod zdánlivě prostinkým a chaotickým povrchem skrývá sofistikovanou variaci na kyberpunkovou ideu o spojení těla a technologie, které posune člověka na nový (ne lepší, ani horší) vývojový stupeň. Příznačně se zde spojuje pohled hráče, který je ve virtuálním prostoru hvězdou, ale v realitě nicka, s hlediskem fyzicky zdatného člověka, který je mistrem na bojišti, přičemž až jejich symbióza zajistí naprosté vítězství. Formální zpracování přináší geniální filmové ekvivalenty zážitků z virtuálního prostoru internetu a především hraní FPS arénovek typu "Unreal Tournament" či "Quake 3", kde smrt protivníka hráč vnímá pouze jako frag, ale nepozastavuje se nad aktem samotným – tomu odpovídá frenetický pohyb kamery a rychlý střih, jimiž se pozornost v okamžiku zásahu ihned přesouvá jinam, k dalším potencionálním cílům. Takže jen směle vstříc „nadintepretacím týkajícím se otisku videoherní kultury na plátno (...) a úvahám o anarchii nebo punku“, protože právě ty jsou základ tvorby Neveldina/Taylora, která samozřejmě není pro každého a obzvláště filmovým fanouškům adresuje jeden s gustem vystřižený fuck-off za druhým (zde mimo jiné opět grandiózními cameo rolemi, které tentokrát jdou proti statutu svých představitelů - Milo Ventimiglia jako zhovadilý úchylák, Lloyd Kaufman coby vypatlaná figurka bez vlastní vůle či kaskadérská hvězda Zoë Bell, jež nemá nejmenší šanci se předvést a jen plní funkci kannonenfutteru). --- více v recenzi na Aktuálně.cz. (21.09.2009)

Duo Neveldine + Taylor se kompletně utrhlo ze řetězu. Někdo by řekl, že ztratili soudnost, ale já bych řekl, že oni přesně vědí, co vytvořili, resp. co tím chtějí říct. Nahrazení skutečné reality tou virtuální, nebezpečnost těchto sociálních pokusů (aneb Facebook 4ever, že…) Nemyslím, že jsou vizionáři, ale přece jen se dívají dál do budoucnosti a představují si, jak by to mohlo být. Pokud bych měl přirovnávat, je tento film mixem Běžícího muže a Death Race. Je těžké tento bizarní snímek nějak charakterizovat, nevím, jestli bych ho doporučil svým známým, ale vím jedno. U jedné projekce nezůstane. Zatím zde nechávám 4 hvězdy, přece jenom jsem se místy nudil. A během úvodní sekvence jsem si připadal, jako bych hrál CoD 4 - Modern Warfare. A ten zběsilý střih ten pocit ještě umocnil. P. S. Zlatíčko Alison Lohman byla i na malé ploše dostatečně okouzlující… :-) (22.11.2009)

Připadám si jako z planety Opic. Jestli bude jednou takhle úchylně vypadat budoucnost a lidé se změní pouze na bandu nemyslících prasat, tak součástí této společnosti vím určitě že nebudu chtít být a raději spáchám sebevraždu. Ve filmu zpočátku nefungují akční scény a to je u akčňáku myslím minimálně na pozvednuté obočí. Poté vynikající nápad s chlastem do nádrže a projistotu tam Butler ještě nachčije. Převrácený náklaďák vypadá slušně. Pak se opět začnou dít ty oplzlé věci a mé hodnocení se může jít pást. Nakonec ještě Butler vykouzlí parádní mlátičku, při které několik chlápků doslova zadupe do země. Nic ovšem nemůže smazat rozpaky, které ve mě tento film vyvolal. Nepředpokládám že se na tohle ještě někdy kouknu. Butler má charisma, ale to je tak asi všechno. PS: Málem bych zapomněl na skvělého Mansona ve Sweet dreams. (06.12.2009)

Dvě naspeedované surikaty Neveldine&Taylor zase vystrčily čumáčky z nory, aby nabídly nevšední audiovizuální mixáž - tentokrát chaoticky nataženou na videohru, kašlající na nadhled (čest výjimce v podobě muzikálové kreace Dextera Sinatry) a před divákem snaživě mávající cedulí se značně pokryteckou myšlenkou.. Ta nebohá zvířátka bych na chvíli poslal asistovat k panu Malickovi, ať se hodí do klidu.. (12.11.2012)