Paříž

85 % - Mozaiková dramata, paralelní příběhy a spol., to je v poslední době (zejména tak nějak od Amores Perros) v módě. Ale tenhle se skutečně podařil, výtečné herecké výkony, inteligentně napsaný scénář a pak, a to zejména způsob, jakým se jednotlivé dějové linky proplétají. Ony se vlastně neproplétají, ony se jen tak lehce dotknou, otřou se o sebe, jejich hrdinové si navíc vlastně své osudy vůbec neovlivňují. Registruje je pouze divák, a to víc emotivněji. Je to silný film. (26.07.2008)

Dovolím si ocitovat svého oblíbeného uživatele Radka99, který lakonicky a výstižně shrnul v několika slovech podstatu tohohle filmu: "Plakátová Paříž, fotogenické osudy, barvotiskový film..." Udělalo to na mě stejný dojem, je to typicky festivalový kousek, který se snaží prodat atmosféru Paříže, herecké hvězdy a vykalkulované emoce. Jenže Paříž by měla vyvolat snivou podmanivou náladu a ne pocit ušlechtilé nudy. I ty 3* jsou slabé a jsou výhradně za přítomnost sympatické Juliette Binoche a Fabrica Luchiniho a několik zdařilých scén. Jinak mi to připomělo lacinou zmrzlinu se spoustou umělého barviva a podřadným sladidlem. Celkový dojem: 50 %. (13.05.2011)

Pariz (mesto) v mem srdci asi vzdy zustane jako osobite, nestarnouci, energicke a magicko misto. O filmu by se dalo rici, ze nebyt natacen prave v Parizi asi by ztratil velkou cast sveho ducha. Film vypravi nekolik zivotnich pribehu, respektive situaci, ktere jsou svym zpusobem trochu navzajem provazane. Hlavni osa sleduje tezce nemocneho byvaleho tanecnika, ktery na pokraji zivota a smrti vnima svet okolo sebe uplne jinyma ocima, nez vsichni bezni parizane. Film stoji za pozornost. Me se libil a tem kdo maji vrely vztah k tomuto mestu, se bude myslim libit take. (04.01.2010)

Kamera, střih, hudba, to vše už během prvních minut dává jasně najevo, že tohle je francouzský film. Se všemi svými klady, ale bohužel také zápory. Přes poněkud disharmonický střih je to poklidná, pro někoho možná až utahaná a nezajímavá koláž banálních osudů, které mají sdělit, že v Paříži žijí lidé, kteří všichni mají nějaké ty trable. Nejčastěji srdeční. Někteří doslova, jiní v přeneseném smyslu toho slova, což znamená že milují někoho kdo je nemiluje, jsou milování někým koho nemilují, nebo naopak nejsou milováni i když by chtěli nebo nemilují a tváří se, že nechtějí, byť v koutku srdce vlastně chtějí. A i když je to tak v každém koutu světa, tak Paříž je Paříž a tam je to vždycky něco extra. Je to chápavě lidské, pomalé, poklidné a občas až melancholické, na druhou stranu to bohužel nedrží tak pohromadě jak asi mělo. Některé postavy jsou odbyté, některé naznačené motivy se cestou ztrácejí (bohužel ty nejslibnější), místy je to poněkud křečovité, a taky uspěchané, protože na pořádné vykreslení není čas ani prostor. Některé scény a motivy jsou zcela zbytečné a postradatelné (například celá ta podivná a zdlouhavá exkurze po skladech, která je ve výsledku o ničem), jiné pro změnu nedotažené a přestože by zasloužily mnohem víc prostoru nedostanou ho, takže působí jako zahozená a promarněné šance. Přes všechny zápory ovšem nakonec lehce nadprůměrné, zejména pro milovnáky Paříže a specifik francouzské kinematografie. (17.02.2017)

Průměrný film, který zobrazuje život na základě prolínání dějových linií. V poslední době se tento styl stává oblíbený u mnoha filmařů, ale jen málokdo tomu umí dodat potřebný lesk a šťávu(jedničkou je bezesporu A.G.Iňárritu). Ve výsledku tedy film o ničem, Celkem nechápu čím si získal ve Varech tolik fanoušků.Jedinou záchranou filmu je J.Binoche. (02.08.2008)