Pasiáns

Děsivé katakomby skrývají podivné tajemství. Členové skupinky lidí v beznadějné situaci hledající svá vlastní východiska. Psychologicky sugestivní, někdy až hororový příběh, o síle a slabosti lidských osobností. Bratrská podobnost role Rudolfa Hrušínského se Spalovačem mrtvol je více než výmluvná. "Toužit, znamená trpět." (04.07.2015)

"Není přece důležité co chcete, ale co můžete. Tak je to." Tyhle slova z úst Rudolfa Hrušínského pěkně zamrazí po těle. Trezorovka jak vyšitá! Na premiéru si musela počkat až do roku 1990. Stejný případ jako u filmu Den sedmý osmá noc, kdy divák neví, v jaké časové rovině a kde se příběh odehrává. Všude je jen cítit zlověstné povětří, nejistota a strach. Strach z čehosi neuchopitelného, avšak všudypřítomného. Podobenství, které má svoji podstatu v tom, kdy nás okupovala vojska Varšavské smlouvy. Skupinka šesti mužů a jedné ženy uvíznou kdesi v podzemí, kde najednou nemohou najít dveře k východu. Situace se začne vyhrocovat, když jednotlivé postavy začnou panikařit a dojde i k podivným úmrtím. Je to občas šílené psycho, kdy absurdní situace neberou konce a vyhrocené scény pěkně tlačí na pilu. Do toho je zlověstně umístěná hudba Jarmila Burghausera, která atmosféru ladí k až hororovým pasážím. Rudolf Hrušínský v roli průvodce, posléze diktátora, by mohl klidně hrát šílené psychopaty, už nejednou se osvědčil, třeba v o rok starším Spalovači mrtvol. Další členové skupinky jsou precizně obsazeny : Eduard Cupák, Ladislav Mrkvička, Ladislav boháč, Josef Abrhám, František Řehák a v ženské roli dechberoucí Jana Brejchová. Nemám slov, tohle jsou snímky, které by nikdy nemohly vzniknout, nebýt srpna osmašedesátého roku. Režisér Jan Matějovský si ke spolupráci přizval kameramana Juraje Šajmoviče, který podobně jako u další Matějovského trezorovky z roku 1970 Podezření, dokázal s kamerou čarovat a uhrančivě snímat jednotlivé obličeje a oči všech zúčastněných, sochařské ornamenty (bezvadný střih) a různými nájezdy zpestřovat a budovat napětí. Nutno dodat, že velkou zásluhu na kvalitě filmu má také scénář Jiřího Hubače. MILUJU TYHLE BIJÁKY!!!!!!! (29.08.2021)

Sladký sen, takový převtělený Poe, hádal bych! Rozklíčovat podobenství (zvlhlé stěny, skličující mámení kroků), nelze a udělat to, sám sobě si nafackuji. Režisér (!!!) čelil době, neboť marnotratná, politická obec byla náchylná na podobné počiny, tudíž film zmrazila, k smrti ubila. Natáčet filmy, opírám se o Pasiáns - o mysterium tremendum! (06.06.2011)

Klima filmu lze přeložit, jak to mnozí činí, do posrpnovštiny a popalachovštiny, ale i do pomnichovštiny, poúnorovštiny a dalších - a nejen domorodých - jazyků. A hned se rodí otázka, nakolik se na tíživém klimatu dole podílí děje světa (nenadálá absence dveří) a nakolik tíhnutí sedmihlavé skvadry; a otázka, jak dalece se liší nahoře, snímkem explicitně nevyjevené, od dole. Přemítat je možné i o těch sedmi „konstantách“ lidských myslí a srdcí, a ačkoli netušíme, jak konstantně bytovaly jednotlivé postavy nahoře, dole se jejich vnitřní konstanty proměňují, zvýrazňují, čerchovatí, prolamují i vzdouvají, ve vzájemném kontaktu rozličně zakřivují, a ne vždy pokřivují, vše za manipulativního průvodcova hlasu, normalizátorsky ustanovujícího bezvýchodnost jako přirozenost. Souběžně se touha po naději, a s ní spojená aktivita, mění v trpělivé odevzdání osudu (pasiáns); a nakonec: není trpělivost jen škraboškou, za níž - bez tváře - dlí sama se sebou a s „daným“ stavem spokojená lhostejnost? (To emocionální a až iracionální ticho poté, kdy průvodce oznámí smrt černé ovce-bílé vrány!). Pozor, jestli i na sklonku roku dvacet „nesníme svůj sen“ a přitom „neměříme hloubku jeho barvy“. // Úkol: Podívat se na film v roce 2050 a do té doby se snažit, abych projekci nemusel absolvovat, přinejmenším, v holínkách. (31.12.2020)

Trochu mi vadil nijaký konec a některé peripetie nebyly domyšlené, ale celkově to má úžasnou atmosféru, ten strach a klaustrofobie by se daly krájet, navíc vynikající herecké výkony, zvláště pak ve chvílích, kdy jde o psychologické vykreslení změn v chování postav na základě podivné situace. Odkaz k tomu, že Československo zůstalo náhle zavřené ze všech stran bratrskými vojsky a je "jen slyšet kroky" někde nahoře, je jasný. Ale film funguje sám o sobě i jako horor. (03.02.2013)