Zelená zóna

Velmi dobře natočené, ale dějově naprosto o ničem. O Zbraních hromadného ničení si každý už dávno myslíme své a tenhle film nic jiného nenabízí. Chvílemi to vážně silně nudí. Navíc přepínání mezi krimi a válkou nefunguje na 100%. Doufal jsem, že tomu budu moct dát lepší hodnocení než Hurt Lockeru. Nakonec to zůstane na stejných třech hvězdách. (05.06.2010)

Paul Greengrass si vyzkoušel styl, který uplatnil u Zelené zóny, už ve dvou dílech borneovské série, a vytvořil tak prototyp moderního akčního hrdiny zasazeného do realistického prostředí a používajícího sice špičkové bojové techniky, nicméně nahony vzdáleného akčním superhrdinům z komiksových nebo herních adaptací a rutinních thrillerů. Tady navíc od ryzí zábavy přešel k hlubšímu zamyšlení nad konkrétním politickým problémem, který v současnosti hýbe Amerikou. Jeho Zelená zóna je špičkový válečný akční film, který zároveň dokonale funguje jako zmapování kořenů války proti Sadámovi a následné občanské války v Iráku. Snímek je syntézou všech motivů, který hrály roli při vytváření dnešní složité situace, tedy diletantismus ze strany stratégů, manipulující informace ze strany tajných služeb a americké vlády, podcenění hlídací funkce tisku a médií vůbec, nepřipravenost na dlouhodobou okupaci a selhání logistiky. Film má samozřejmě i své mouchy a pět hvězdiček není čistých, ale v tomto případě rád přidám, protože proti průměru žánru si stojí hodně vysoko. Fiktivní hrdina příběhu Miller je na nižšího důstojníka armády (případní příslušníci ozbrojených složek mi prominou) příliš iniciativní a samostatný v myšlení a především neváhající zásadním způsobem porušit rozkazy a vzepřít se autoritě. Taky ruční kamera, která u Greengrasse hraje dominantní úlohu, je v některých případech zbytečná a snímek obsahuje i několik drobných logických lapsů. Pochybuju např., že by hledaný válečný zločinec, jehož podobiznu má každý americký voják na hrací kartě, se několik týdnů po okupaci pohyboval po ulicích Bagdádu v autě registrovaném na svou osobu. Ale vem to nešť, akční situace, ať už přestřelky, divoké honičky a souboje jsou natočené v nejvyšší kvalitě a celý příběh je zasazený do funkčního prostředí a odpovídá přes fiktivnost hlavního hrdiny tomu, co se v Iráku skutečně odehrávalo. Matt Damon má podobně laděného hrdinu už vyzkoušeného z postavy Jasona Bourna a jeho spolupráce s režisérem funguje na jedničku. Celé je to neuvěřitelně dynamické a strhující. Celkový dojem: 90 %. (03.12.2010)

Napätie, akcia, skvelý scenár, skvelí herci, konečne umiernenejšia kamera a strhujúci hudobný doprovod. Škoda, že to scenár nezostal trošku mimo politickej šachovnice, ale to už by potom bola čistá bourneovka, takže Greengrass sa to aspoň takto snažil zaobliť. Všetko prmyslené do detailu, scenár trošku kopíruje fikciu ako realitu, ale o tom dnešné filmy sú a nikde nie je napísané "based on a true events". 85%. (08.06.2010)

O Zelené zóně lze hovořit jako o jakési syntéze dvou tvůrčích přístupů, které si Greengrass dokonale osvojil ve svých předchozích počinech; pseudodokumentární rekonstrukce historických událostí (Krvavá neděle, Let číslo 93) a žánrového (akčního) fikčního filmu (Bournův mýtus, Bourneovo ultimátum). Zelená zóna stojí někde na pomezí důmyslně propojující oba směry. Z první jmenované linie přejímá onu precizní kvazidokumentárnost, jež budí dojem „live“ přenosu z válečné zóny, z té druhé pak pozoruhodnost formáních prostředků, zejména v propojení konceptu roztřesené, rozostřené, neustále švenkující a zoomující kamery a rychlého střihu (průměrná délka záběru nepřesahuje tři sekundy) jakožto způsobu vyjádření neustáleho pohybu. [==] Jako nejschůdnější žánrové zařazení se mi jeví označení filmu jako akční, drama, thriller, válečný. Jednotlivé konvence daných žánrů totiž film propojují ve funkční celek. Žánrové hranice se v průběhu filmu posouvají a vzájemně mezi sebou prostupují, a není proto nutné snímek označit pouze jedním žánrovým typem. Jednotivé žánrové přechody můžeme demonstrovat na konkrétním příkladě. Jedná se o scénu, kdy je při hledání ZHN důstojník Miller upozorněn Iráčanem Freddym, že se v nedaleké residenci odehrává důležitá ilegální schůzka bývalých vysokých armádních a vládních činitelů. Miller se rozhodne jednat, svolává svou jednotku k zásahu a v tu chvíli se začne chovat jako akční žánrový hrdina. Krátká promluva je ukončena slovy k jednomu z vojáků: „Get your fucking game face on.“ Miller tím dává jasně najevo, že je především hrdinou filmovým, jakoby žánrově ožije. Tato žánrová vsuvka předznamenává další akční část filmu a slouží také jako důležitý vývojový model. [==] Děj filmu je vyprávěn striktně chronologicky. V centru vyprávění stojí postava Roye Millera, tato hlavní dějová linie je doplňována mnoha mikroději, které ale mají logické kauzální vyústění. A právě postava Millera syntetizuje tyto mikroděje a slučuje je do jednoho celkového obrazu. Syžet je přitom rámován zřetelně vymezenými daty: první, určené hned v počátku doplňujícím titulkem, 19. březnem 2003 a druhým zobrazeným jako projev prezidenta USA George Bushe uskutečněný 1. května 2003, kdy byly ukončeny hlavní bojové akce Operace Irácká svoboda. Samotná základní myšlenka vyprávění tkví v jakési redundanci, kdy je Millerova skepse po neúspěšných hledáních ZHN více a více podporována. Konstrukce kauzálních vztahů a současně divákova narativní aktivita je syžetem přirozeně posilována. [==] V Zelené zóně se obecně odráží celosvětová nespokojenost s vedením válečných konfliktů, kdy pravé důvody k intervenci jsou skryty a Ius ad bellum není zcela naplněno. Samotný průběh války má mnoho paradoxů a je natolik bizarní, kdy jeden nehledí druhého a bojuje se za něco, co vlastně neexistuje. Všichni včetně vysokých vládních činitelů se ale tváří, že se něco děje neustále, přičemž se zakrývá důležitost jiných, těch opravdových faktorů, které samy o sobě k rozpoutání války nestačí. (17.01.2011)

Opožděná, levicově-partyzánská antiautoritářská paranoidní agitka propojující velice nešťastně Greengrassovy nekompromisní dokumenty, přesněji dukudramatické rekonstrukce, s hravými bourneovskými žánrovými světy, která vůbec nepočítá s tím, že skutečnost, že vojenské jednotky Spojených států nenašly zbraně hromadného ničení, byla sama o sobě pozitivním signálem: skutečně „totalitní“ mocnost by udělala to, co obvykle dělávají policisté – podstrčí drogy a pak „objeví“ důkazy zločinu (stejně tak nezapomeňme, že samotná skutečnost, že mučení ve vězení Abu Ghraib přerostlo ve veřejný skandál, který zahnal americkou vládu do defenzivy, je také kladným signálem – ve skutečně „totalitním“ režimu by se tento případ jednoduše ututlal). Na druhou stranu třeba přiznat, že Greengrass nebojuje proti americko-britské invazi do Iráků jako takové, ale bere si za téma hrubě nezvládnutou po-válečnou situaci, která nastala po okupaci a která zkomplikovala, či úplně znemožnila přenesení pravomocí do rukou Iráčanů. Symbolicky byl film natočený bez podpory americké armády, protože Greengrass je přece jen političtější režisér než pan blockbuster Majkl Bay, se kterým armáda spolupracuje ráda, kolportujíc přes něj náborové letáky mezi texaské hochy. (11.09.2010)