Vicky Cristina Barcelona

Začal bych vtipem: Bardem = Macháček, Vicky = Vilhelmová, Cristina = Geislerová, Woody = Hřebejk. ____ Film Vicky Cristina Barcelona charakterizuje velice pozoruhodné hermeneutické, auteurské, stylistické a vypravěčské pnutí. Vždy mezi dvěmi hladinami. (i) První pnutí souvisí se svízelem, kterak zdánlivě povrchní a jednoznačný, a právě o to nejednoznačnější film vůbec vyložit. Kdykoliv nazíráme na nový počin Allena jako na banální romanci, cítíme zároveň cosi v podloží - čistě z toho důvodu, že v 73 letech tvůrce musí zákonitě bilancovat -, ale kdykoliv se do tohoto podloží vnoříme, moc sofistikovaného zde nevidíme, a navracíme se opět k povrchu, k filmu jako takovému. Obě vzdálenosti mezi povrchem a podložím se ale přibližují s tím, jak mezi nimi v průběhu filmu čím dál častěji pendlujeme a svazujeme je tím k sobě. Ale k tomu, abychom pendlování stezkami obměnili za rovinaté cesty, potřebujeme znát kód, nějaká pravidla, jimiž je film strukturován. Asociace hollywoodských zahraničních novinářů ony pravidla zřejmě zná, když udělila filmu Zlatý Glóbus. (ii) Druhá (auteurská) dialektická polemika vyplývá z podstaty filmu, protože jde – po dvojici Match Point / Cassandra's Dream - o třetí snímek, který definitně ustanovil Woodyho za žánrového režiséra s potlačeným rukopisem. Je to dané tím, že Woody dal na rady okolí a přestal hrát a navíc přestal nutit herce, aby ho napodobovali a přejímali jeho rejstřík. Velice rozkošné je pak pozorovat, jak Woody potlačuje sama sebe v dialozích, do níž za jiných okolností rád vkládá instantní žertíky, bohužel právě ony dovětky v „zarovnaném“ filmu citelně schází. Musím proto konstatovat, že přechod z auteurské do anonymní polohy Woodymu rozhodně neprospěl, neboť ve stejné míře přešly jeho filmy z polohy „allenovské“ do polohy „normální“ a zaměnitelné. (iii) Další pnutí se skýtá ve stylu. Mimo ladění filmu do sytě letního odstínu (témbru, chcete-li) a zajímavé vizuální finesy zhruba uprostřed, kdy se kamera při dialogu volně otáčí v rozpětí šedesáti stupňů mezi obličeji dvou hovořících, zůstává technofobní Woody dočista starosvětský a vágní; nejzazší atavismus moderního věku. Proto lze bez nadsázky tvrdit, že Woody pouze přesunul své oblíbené postavy z Manthattnu do Španělska, kde s nimi sice rozjel tzv. Almodóvar-story, ale Španělsko jako takové zachoval a využil pouze coby product placement v názvu. Přes teleobjektivy vytrhl postavy z okolí a dramatický prostor se mu tak nestal prostorem žijícím, neboť postavy pouze vyplňují popředí obrazu a proti plochému pozadí působí, jako by byly vystřiženy z papíru a parafrázovaly tímto obdobně řešené, sic nepoměrně významnější plátno Zrození Venuše od Botticelliho. (iv) A jak vnímat ten zřetelně nadužívaný voiceover? Jako vypravěčskou nemohoucnost senilního tvůrce, nebo jako parodii na osudová deus-ex-machina srážející k sobě cílové postavy? Inu, přes tu všechnu dvojakost se obávám, že je Vicky Cristina Barcelona – oproti hurónským počinům Mamma Mia! nebo Sex ve městě – jenom takový unavený evropský film, který počítá s finanční ztrátou a jistý druh ztráty i tematizuje. (14.01.2009) (méně) (více)