Nové sčítání hlasů

"Každý hlas musí být započítán...." I když od začátku sledování tohoto dokumentárního dramatu člověk ví, jak ta bitva právníků Ala Gora o ruční přepočítání hlasů na Floridě při prezidentských volbách v roce 2000 nakonec dopadne, je to celé poměrně strhující podívaná. A to i přesto, že  stále dokola sledujeme vlastně jen to, jak někdo někomu telefonuje či vede poradu o tom, jakou právní kličku by šlo v daný moment použít. Musím přitom přiznat že občas bylo pro mě (coby ne Američana) až trochu složité se v tom všem orientovat. Ale ani na okamžik jsem se při sledování tohoto filmu nenudil. A jeho smysl vnímám zejména v tom, že ukazuje s jakou noblesou a grácií byl nakonec viceprezident Gore schopen ve výsledku uznat Bushovo vítězství. Jaký nepoměr když si člověk vzpomene na chování Donalda Trumpa o  20 let později. (21.09.2022)

Zajímavé dokumentárně laděné procedurální drama o problémech s ,,průlisy" (ta scéna, kde se to řeší, je skvělá) ve volebních lístcích, které neumí sčítací stroj při strojovém sčítání volebních hlasů spolehlivě započítat...to si pak člověk říká, k čemu celá ta vědecko-technická revoluce vlastně je...a také se tu neamerický divák může dozvědět cosi o systému americké demokracie... :-) (10.11.2018)

„Jesus. The last great democracy…“ Pokud chcete vidět, jak artritida důchodců z Palm Beach ovlivnila neratifikování Kjótského protokolu, zneviditelnila zbraně hromadného ničení v Iráku a umožnila Usámovi a jeho partě dostat se do balíčků karet, máte pod důvtipným Roachovým vedením báječnou možnost. Málokdy se vám totiž stane, že je film zábavný a zároveň u něj chcete zvracet, jenže když se má moc předat bez tanků v ulicích, je ohýbání křehké demokracie prostřednictvím špinavých her s křišťálovými úmysly de facto nezbytností. Jediná kaňka na Recount je, že z něj až příliš stříká politické přesvědčení autorů, ale zase si říkám, mohlo být hůř.. Jen nechápu, proč to ti dva nevyřešili po staru? Když šlo o Floridu, guvernér i viceprezident si měli v mokřinách Everglades osedlat aligátory a utkat se v souboji na dlouhá dřevěná kopí bez možnosti podat na vítěze žalobu. To by byla sledovanost a těch ušetřených peněz daňových poplatníků.. No nic, dvě věci jsou jisté. Každý demokratický národ má takové politiky, jaké si zaslouží a Kim Jong-un takové problémy zcela určitě neřeší.. (27.08.2015)

Mám slabost pro filmy, kde lidi v oblecích mluví o věcech, které nechápu (The Ides of March, Margin Call, The Big Short), takže za mě dobrý. Ale asi je důležité říct, že se tu řeší jenom a jenom recount - jak to udělat, kdy, kdo je pro, kdo proti a jak to nějak zamáslit, aby to nakonec padlo Gorovi - takže pokud moji perverzní zálibu v těhle ukecaných politických filmech nesdílíte, asi spíš to nechte ležet. Ale na konci to bylo překvapivě lidské a dojemné, na to že většina scénáře je složená ze slov "count" "chad" a "court". (26.06.2016)

Když jsem tady tak pročítala komentáře na Recount, říkala jsem si: "Co to sakra Demokrati natočili za politickou agitku?" Po zhlédnutí ale musím tvrdit, že HBO bylo možná ovlivněné jakýmsi stranickým podtextem, přesto se drželo faktů mnohem víc, než bych od filmu kdy čekala. Věřím, že většina diváků, která se na to podívá kvůli Kevinu Spaceymu, o amerických volbách z roku 2000 nebude mít široké podvědomí, za sebe ale můžu říct, že jsem o nich něco málo přečetla, třeba David Boies (ten muž s padající zmrzlinou) o nich napsal poměrně hezkou knihu. Na Recount jsem se tedy nedívala proto, že bych se chtěla dozvědět něco nového. Spíš pro mě symbolizoval snímek, jehož děj znám podrobně, ale mě zajímá, jak se ho filmový štáb ujme . A - jak už bylo řečeno několikrát a jak lze odhadnout z hodnocení - ujal se ho výborně. I člověku, který o volbách nic neví, snad vše hezky zapadne do sebe a daná osoba by si měla být schopna odvodit, jak malý je v USA rozdíl mezi tím být prezidentem a bývalým kandidátem na prezidenta. Půl milionu hlasů v zemi neznamená nic, pokud člověk dokáže získat pár stovek na správném místě. A jestli je vůbec získal, je otázka. Recount vám na ni nedá odpověď, nikdo ji nezná. Pomůže vám ale nahlédnout pod slupku politických událostí, kde jeden špatně definovaný zákon (jak poznáte, co ještě je, a co už není úmysl občana?) a zaujatí lidé na správných místech mohou rozhodnout o všem. V pohledu člověka žíjícího na konci roku 2008 se navíc volby roku 2000 odrážejí krásně v tom, jak dnes lidé oba kandidáty vnímají. George W. Bush je ten, který začal nepopulární válku, došlo za něj k ekonomické krizi, propadl se v popularitě na samé dno. Al Gore získal Nobelovu cenu míru, jeho dokument vyhrál Oscara a v popularitě si s ním dle průzkumů z konce minulého roku nezadal Barack Obama ani Hillary Clinton. Gore přesto na prezidenta nikdy znovu nekandidoval. Přesunul se jinam. A já asi nikdy nezapomenu na to, jak na začátku své přednášky před třemi lety vystoupil na podium a představil se: "Jmenuji se Al Gore a byl jsem budoucí prezident USA," načež se publikum začalo smát a Gore s úšklebkem reagoval: "Nepřijde mi to moc vtipné." Ne, vtipné to skutečně není. Ale jsem ráda, že se Al dokázal přesunout dál a že to byl on, kdo v reálu i na konci filmu prohlásil, že "nemá smysl pokračovat ve válce, pokud nemohu vyhrát. A já nemůžu. I kdybych vyhrál, stále nemůžu vyhrát." (29.11.2008)