Reklama

Reklama

John Carter je válkou unavený veterán občanské války a bývalý kapitán konfederační armády. Protlouká se životem a zkouší štěstí na Západě. Při jednom ze svých dobrodružství v arizonské poušti upadne v jeskyni do bezvědomí a probudí se v neznámém světě na planetě Barsoome, dnes známé pod jménem Mars. Planetou otřásá obrovský rasový konflikt mezi různými skupinami jejích obyvatel a Carter se nechtěně zaplete do tamní občanské války. Díky odlišné gravitaci Marsu získá mimořádné fyzické schopnosti. Začne pomáhat obyvatelům města Helia v boji proti nebezpečnému vůdci primitivního a bojovného kmene Tharkov. Seznámí se i s okouzlující princeznou Dejah Thora. Společnost bytostí obývající planetu je v důsledku války na prahu kolapsu a superhrdina John Carter zjišťuje, že přežití Barsoomu spočívá jen a jen v jeho rukou. (TV Nova)

(více)

Videa (50)

Trailer 3

Recenze (1 067)

Phobia 

všechny recenze uživatele

V průběhu první poloviny filmu jsem v duchu a možná i nahlas úpěla, že "John Carter" je největší hovadina, jakou jsem si kdy na ulož.to vypůjčila a nejspíš jim to neprodleně vrátím! Literární blbůstky E.R. Burroughse jsem dosud míjela (pravěká díla nějak nemusím) a hodlám se jim svědomitě vyhýbat i nadále. Vždyť je tolik kvalitních sci-fi/fantasy autorů, sakra, proč se uchylovat k stařičkému braku? Samozřejmě jsem čekala naivní, připitomělý děj, dobrodružný a pohádkový, navíc zvýrazněný humorným podtónem (zřetelné pomrkávání tvůrců "my víme, jak je to strašně blbé"). Ale neskutečně mě krkala zmatenost a nepochopitelnost chování jednotlivých postav a frakcí, postrádala jsem přinejmenším náznak logiky. Nakonec jsem rezignovala na snahu vcítit se a chápat, což se ukázalo jako moudrý tah: dojem se při pouhém tupém civění na hezké, pohyblivé obrázky vcelku zvedl a závěr dodal i špetku smyslu do nesmyslů. Tak si to sesumírujme: "John Carter" je debilní, až se z toho rovnají mozkové závity, jako by byl divák mlácen po lebzně žehličkou, zároveň je film dobře obsazený, pěkně udělaný po stránce efektů... a jako zástupkyně prý něžnějšího pohlaví se s uzarděním musím zmínit o ksichtové pohlednosti a tělové osvalenosti Taylora Kitsche (pro ženy a hulibrky hvězdička navíc). Nevím, jak budou spokojeni heterosexuálně orientovaní pánové - mně osobně roštěnka princezna celkem prostituovala už tak diskutabilní zážitek (ani hezká, ani herečka). 51% ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Pár slov o sex-appealu Taylora Kitsche, tragickém omylu Michaela Giacchina a jednom podivném déja vu. ____ 1, Čím se liší krásný chlap od ošklivého? Má se za to, že alfou a omegou přitažlivosti je hlavně zdravá a pěstěná pleť. Jinak řečeno, o sex-appealu chlapa nerozhoduje tvar obličeje, vystouplé lícní kosti a symetrický nosánek, nýbrž barva kůže. K Taylorovi Kitschovi se to bohužel ještě nedoneslo, protože je ve filmu bílý jako stěna. Jistě, jako veterán z americké občanské války a zlatokop se asi neměl kdy a kde opalovat, jenže vypadá jak bledule, nikoliv jako leader hodný své role. Všechny ty hordy animátorů a trikařů tak zapomněli na to nejdůležitější – nabronzovat Kitsche a dodat mu tím alespoň trochu na charismatu. Opálená kůže rovněž přidává pěkných pár let navíc, což by mu jako mladíčkovi (některý starší dámy by řekly „mladý maso“) jenom prospělo. ____ 2, Tragický omyl Michaela Giacchina spočívá podle mě v tom, že nerespektuje sluchové pole člověka, což je takový ten známý diagram udávající výšku a hlasitost hudby, kterou ještě vnímáme. Jak známo, největší oblast zabírá zvuk, o něco méně hudba, a úplně nejméně řeč. Dává logiku, že třeba sbíječka přehluší dialog dvou lidí, a ne obráceně. Konkrétně jde o to, že Giacchino skládá neuvěřitelně starosvětsky. Důrazem na živý orchestr a jeho nástrojové sekce (dřeva, žestě, smyčce…) evokuje ze všeho nejvíce epochu klasického Hollywoodu, kde se skládalo úplně tímtéž způsobem. Mají proto plnou pravdu ti, podle nichž pobýval Giacchino posledních padesát let v hudební hibernaci. V klasickém Hollywoodu, kde se s hudbou praly pouze dialogy, takový způsob skládání sice nebyl problém, jenže v post-klasickém Hollywoodu, který se datuje někdy od 70. let prvních blockbusterů, se s hudbou začaly prát vedle dialogů dost výrazně i zvuky. A ty hudba, jak dává poměrně jasně najevo diagram sluchového pole člověka, který říká v zásadě něco jako „zvuk > hudba > dialogy“, prostě nepřemůže. Často vám v takovým případě nepomůže ani to, že složité vyloženě epickou a masivní hudbu jako zde Giacchino. Vypadá to totiž zhruba stejně, jako kdyby vám někdo pustil něco od Mahlera a přitom vám strčil hlavu do těsnýho plechovýho hrnce a mlátil do něj pokličkama. Ta hudba to tváří v tvář různým ruchům, skřekům a zvukům prostě neustojí, zvlášť tak vysoce intelektuální a romantická hudba Giacchina, která si vyžaduje spíš sluchátek, než aby se přetahovala s čímkoli dalším. A nevyplývá právě odsud, proč je nesmyslné obviňovat některé skladatele v čele se Zimmerem z líbivosti? Není ve skutečnosti tato líbivost podmínkou, nikoliv nějakou volbou, jak se prosadit v blockbusteru? Samozřejmě, míchačky zvuků, hudby a dialogů mohou leccos zachránit - vyzdvihnou dialog, stáhnou sílu hudby, v pauze mezi slovy mohou hudbu nepatrně zesílit, jinde vygradují hluk nebo zase zeslabí hercovo slovo do tichého šepotu -, jenže jak vám poví většina skladatelů, ten proces není jen o vzájemné spolupráci, ale i soutěživosti. Jak kdesi poznamenal Paul Haslinger, všichni se na začátku poplácávají po zádech a pak s vaší hudbou totálně zametou. ____ 3, Sice se ve spojitosti s Johnem Carterem často zmiňuje Avatar, ale ten film svou až nesmyslnou epičností připomíná spíš historické velkofilmy, potažmo hollywoodské křesťanské superfilmy jako Ben Hur, Spartakus, Král králů či Quo vadis. S Avatarem sice John Carter nějak vnějškově souvisí, jenže Avatar pojednával o biocentrickém uctívání přírody v duchu hlubinné ekologie, kdežto příběh John Cartera je mnohem konfliktnější (autor románu Burroughs fakticky předpověděl brutální rasovou segregaci nacismu) a hlavní postava připomíná spíš nějakého Boha než malou částečku, která by se rozpustila v širším celku. John Carter zkoumal to, co nás rozděluje, Avatar hledá něco, co by nás sbližovalo. Kuriózní je nicméně skutečnost, že Camernovovi ty postavy přesto fungují mnohem lépe než Stantonovi. Podle všeho je tedy celkem jedno, jestli vycházíte z neopohanství a panteizmu jako v Avatarovi, nebo stavíte na nějakých ryze nepřehlédnutelných individualitách. Podstatné je spíše to, jak dobrý scénárista jste. Ten rozdíl mezi přístupem Avatara a Johna Cartera je dán i hudbou: v Avatarovi nemají postavy své motivy, kdežto v Johnu Carterovi ano (Carterův motiv zazní poprvé při útěku z vězení v Get Carter, zatímco velmi smutný motiv princezny se ozve prvně v Thark Side of Barsoom poté, co se jí rozbije zařízení vysílající modrý paprsek; oba jsou dále variovány). Historie se nicméně podle všeho skutečně navrací a opakuje: tehdy v 50. a 60. letech za Kleopatry či Desatera přikázání Hollywood bojoval proti televizi, dneska bojuje proti smart-televizi, tehdy nasadil širokoúhlou Cineramu nebo Cinemascope, dneska prostorovou stereoskopii. () (méně) (více)

Reklama

Segrestor 

všechny recenze uživatele

Stejně jako je tomu v knize, tak i zde se fantasy snaží přetlačit všechny sci-fi prvky, čemuž rozhodně kvituju, jsem totiž spíš na space operu, než nějaké hard core sci-fi. Můžu tedy s klidem říc, že se to povedlo. Svět Marsu překonal všechny mé nejdivočejší představy a dokonce i mé obavy. Dokonce i ten Taylor Kitsch, který vypadá jakoby by vyskočil z Brávíčka, to nakonec docela zvládl. A to říkám přesto, že jsem od prvních zpráv o natáčení bytostně chtěl do role Cartera původně zamýšleného Jona Hamma. Co se vůbec hereckého ansámblu tohoto filmu týče, všiml jsem si, že polovina se našla v seriálu Řím. Jmenovitě přímo Ciarán Hinds, James Purefoy a Polly Walker. Nicméně princezna Dejah Thoris vytlačila z mých vlhkých snů Galadriel a plakát Tharka Tars Tarkase vyměním za toho modrého na'viijského poddruha Jakea Sullyho. Děj filmu má své tempo, které nenudí, naopak, scénáristé zde ukázali, jak si bravurně poradili s tak obsáhlou látkou jakou jsou knihy o Johnu Carterovi. Spíš bych dokonce byl pro jisté zvolnění a rozdělení filmu do dvou obsáhlejších částí, jak je tomu koneckonců zvykem. 3D bylo naprosto úchvatné, úplně pomohlo zapomenout, že kromě několika lidských postav je vše kompletně animované. Říká se, že ve filmu lze najít mnoho jiných prvků, jakoby zcizených z jiných slavnějších předchůdců. No, nevím. Kdo to tam chce hledat, najde to tam. Já se ale nechal unášet bravurně zvládnutou fantazií plnou velkolepých akčních scén, atmosférických výjevů, humorů a příběhových zvratů. Sotva bych našel něco, co bych filmu mohl vytknout. Snad více krve, více usekaných končetin (v připadě Tharků by to určitě problém nebyl - ho ho ho) a více 3D vychytávek na divákovo oko, ale to jsou jen taková vrtošivá přání, na která snad dojde v nějakém dalším zpracování. ()

Jara.Cimrman.jr 

všechny recenze uživatele

Mé nohy nikdy neklusaly po vyšlapané stezce mezi Zemí a Marsem, ale přesto jsem si jist, že kdyby byla spoře oděná princezna v nesnázích, tak se vykašlu na všechno své zlato a skočím ji zachránit. Mě zkrátka nedělalo problém ztotožnit se s motivací nadrženého skokana Cartera, ale přesto se musím přiznat, že čtvrtá hvězda je jen a pouze za toho uslintaného turbopsa. Musím se mrknout do Zverimexu, jestli něco podobného nemají v katalogu. ()

Xmilden 

všechny recenze uživatele

Původní komentář smazán.... John Carter je jedním z předchůdců Star Wars, tak proto bych asi označil celý příběh za mírně oldskůlový. Potěší svižně běhající hafan a konec alá Sherlock Holmes. Co ovšem nepotěší je samotné dobrodružství na Marsu. Dvě města proti sobě bojují a John Carter ze Země si musí mezi nimi vybrat a vlastně vede povstání. 60% ()

Galerie (168)

Zajímavosti (25)

  • V sobotu 5. června 2010 objevil štáb během natáčení v poušti v Utahu ohromnou kost, která se následně ukázala být cenným prehistorickým objevem. S největší pravděpodobností se jednalo o stehenní nebo lopatkovou kost ještěra druhu sauropod. (Krouťák)
  • Tvůrci filmu si nedokázali představit, že by obyvatelé Marsu hovořili americkou angličtinou. Představovali si spíše "shakespearův jazyk". Obsadili proto více britských herců. Představitelka princezny Dejah Thoris Lynn Collins sice pochází z USA, hovoří však natolik dobrou britskou angličtinou, že zmátla i britské herce. (Jirka_Šč)

Související novinky

Co chystá režisér Johna Cartera a WALL-E?

Co chystá režisér Johna Cartera a WALL-E?

10.10.2022

Scenárista a režisér Andrew Stanton (Hledá se Nemo, WALL-E) se po letech pauzy chystá vrátit za kameru svého nového celovečeráku. Stanton naposledy natočil animák Hledá se Dory pro Pixar, předtím měl… (více)

20 největších propadáků poslední dekády

20 největších propadáků poslední dekády

15.12.2019

S blížícím se koncem roku se pochopitelně pojí vznik různých žebříčků, rok 2019 je ale specifický ještě v tom, že spolu s ním zároveň končí i celá dekáda, a to ohlížení proto bude místy větší.… (více)

Marťan hledá lásku

Marťan hledá lásku

02.08.2015

Už na podzim nás čeká sci-fi Marťan Ridleyho Scotta (Vetřelec), jejímž hlavním hrdinou bude astronaut, který uvízne na Marsu. Po Johnu Carterovi půjde o další velkolepou výpravu na rudou planetu. No… (více)

Reklama

Reklama