John Carter: Mezi dvěma světy

Když jsem před cca 25 až 400 lety četl v Ábíčku komiks o Johnu Carterovi, prošel jsem (naštěstí jen) duševní proměnou a pro dalších pár století se ze mě stal vášnivý fanda sci-fi (což poté ještě umocnila četba tvorby Julese Vernea, Raye Bradburyho a několika úžasných sovětských autorů). V té pohnuté socialistické době by mne ani ve snu nenapadlo, že někdy uvidím dokonale zrežírovanou revoluci (že prý "samet" či co), pád berlínské zdi (jen v TV, pochopitelně), Eiffelovku, moře, benátské gondoly, Barcelonu, vyrůstat své vlastní potomky a také komiks Dobrodružství Johna Cartera na filmovém plátně. Budiž, stalo se - vše. Vzhledem k faktu, že Američané už dokázali celuloidně zprznit mnoho skvělých literárních předloh, včetně řady komiksových, jsem k Johnovi přistupoval velmi, velmi obezřetně, nicméně Strach má velké oči. A těma velkýma očima jsem uviděl, že Edgar Rice Burroughs se v hrobě nemusí obracet, protože Andrew Stanton pojal jeho dílo se ctí (i když se předlohy nedržel tak úzkostlivě, jako princezna Dejah Thoris Johna v některých záběrech). Samozřejmě, scénáristé si určitě nedělali čáku na zisk Oscara, příběh je vystavěn jednoduše a přímočaře, ovšem i přes svou ukrutnou délku (skoro jako Harry Potter) mě film nenudil. Do jisté míry to způsobily i výborné triky, stejně jako elegantní oděv Lynn Collins(ové). Na maximum to nevidím, ale jinak jde o hodně milé překvapení (pro mě). Btw. Willem Dafoe po té plastické operaci, kdy mu přidali dvě ruce navíc vypadá fakt cool a drsňácky. Jen škoda té nezdravé barvy pleti a trochu pohublé postavy - mírně mi připomněl mne samého před třemi desítkami let. (09.04.2013)

Parádní oddechovka, která ctí výstavbu původních dobrodružných filmů z 50. a 60.let. Současný film se natolik soustřeďuje na obrázky, že v divokém klipovém střihu zapomíná na příběh. S Carterem se vrací romantika napínavých příběhů, hrdina, jenž si musí své místo obhájit, princezna, kterou je třeba vysvobodit, a padouch, jehož je třeba odrovnat. Netřeba hledat chyby a nedostatky (pravda, při záběrech americké krajiny Marsu jsem se kochal a modlil, aby se někde neobjevil zapomenutý turista či nedejbože autobus...), vždyť cíl je přeci jasný - Disney chce především bavit! Napětí, akce, souboje (občas si člověk vzpomněl na StarWars, třeba při honičce na létajících strojích, což beru jako plus), zdařilé triky, co více si přát. Snad mohl být příběh drsnější (Burroughs ho psal pro dospělé), ale to by pak nebyl pro celou rodinu (i když po pravdě, v kině to pro malé děti není). A největší plus pro mne - opráším v knihovně sérii s Carterem a znovu se ponořím do dalších dobrodružství... (24.06.2012)

S princeznou (z Marsu) jsme byli katapultováni do světa, který je obýván zelenými mužíčky, střílí se tu paprskomety a jsou tu sradovní psi... Přesně jak jsem si to představoval... JOHN CARTER je čistá pulpovka, na kterých jsem vyrůstal (ze série o Carterovy jsem četl dvě). Možná víc směřuje k pohádce, ale je důležité, že příběh je krásně čitelný přehledný a baví. Stál skoro na začátku žánru a má hodně těžké přijít s něčím originálním, ale přesto se to Stantonovi povedlo. Neměl jsem před filmem velkou důvěru Taylora Kitsche, ale překvapil stejně jako Lynn Collins, stejně jako zelenáči. Příšery neměli ten glanc Star Wars a náhrada rozhodně ne, ale sám o sobě. Jako kus historie Carter obstojí. Taková to byla pěkná svatba. (19.03.2012)

No jo, fantasy! Pokleslá literatura pro poloopice, které my, sveřepí yntelechtuánové, sledujeme ze svých obláčků pěkně zhora, tak si pojďme hromadně zapohrdat! Fantazie, abstrakce a dětská hravost totiž skončily matce, literární to vědkyni, v konečníku, protože si náš tatík, věhlasný, suchopárný profesor astronomie a filosofie, špatně vyložil zakřivení časoprostoru a některé díry mají holt silnější gravitační pole než jiné. Naštěstí, když byl otec dva měsíce na tom sympóziu socialistické astrofyziky v Bukurešti, přivezl ten osvalený čistič bazénů špatnou kartuš a neměl tím pádem zrovna do čeho píchnout..... A tak tu teď můžeme velkohubě dštít síru na infantilní, hvezdněválečné, avatarovité dunoidy, jež se mohou líbit snad jen totálním zaostalcům, kterým v dětství před spaním četli nějakou slaboduchou Němcovou místo Dostojevského s Tolstým v originále. Prý ale po tomto nechutném, dětinském propadáku dostali u Diznyho rozum a chystají se vizualizovat Shopenhauerovy spisy! Má se to jmenovat Eristická dialektika mezi dvěma světy, scénář píše Béla Tarr a režírovat budou Darren♥ s Larsem♥. Už jen trailer má mít dvě hodiny! Již se tolik těším, až zase opráším slovník cizích slov, dostanu sebestředný slovní průjem a pořádně si zapětkuju. (16.04.2012)

Dějově nijak překvapivá, ale vizuálně ohromující pohádka se skvělou hudbou, nesympatickým hlavním hrdinou a vcelku příjemným humorem. Nevím, jestli má cenu psát o tom, co všechno John Carter (ne)vykrádá, protože jeho děj je zkrátka vyprávěn pomocí známých, lety a miliony čtenářů a diváků prověřených, postupů, které, přiznejme si, od sci-fi / fantasy už tak nějak čekáme. Mezi nejlepší scény patří první kroky na Marsu a vůbec celá ta následující část, v níž se Carter seznamuje s Tharky a která má atmosféru Lawrence z Arábie (no vážně!), dál se mi velice líbila velkolepá bitva prostříhaná flashbacky, no a závěr zrovna tak. Suma sumárum se Andrewu Stantonovi podle mého názoru první hraný film vyvedl o dost lépe než kolegovi Birdovi, jehož Mission: Impossible - Ghost Protocol mě tedy velice zklamala. (15.11.2012)