Tichá bolest

Jeden z těch filmů, které v době svého vzniku lehce proletěli diváckou veřejností a ani nyní není nijak znám. Já sám jsem se o existenci nějaké "Tiché bolesti" dozvěděl až poměrně nedávno. A to všechno je škoda, poněvadž by se dalo říci, že se jedná o malý klenot. Nějaké nedostatky se také najdou - film mi připadal příliš rychlý a příliš krátký. 85 minut je zoufale málo. Ale díky bohu za to. Film vypráví s citem osud chlapce, který slouží svoji vojenskou povinnost u PTP a přitom se retrospektivně vrací do dětství a vzpomínek zejména na svého dědečka. Zároveň je sympatické, že nic přehnaně nesoudí a prvoplánově neodsuzuje. Kromě příběhu je hybnou silou filmu i herecké obsazení. Rudolf Hrušínský opět famózní. Vítězslav Jandák byl rovněž vynikající, pro role fanatických lampasáků se snad narodil. Překvapili i ti od kterých jsem nic nečekal - ne moc známý Ivan Jiřík, Pavel Smrtibrácha Zedníček a i Martin Dejdar svou roli svobodníka, který odmítá postavit most, zahrál přesvědčivě. Hodně scén z filmu se vryje do paměti (nejvíce asi tank v bažině). "Tichá bolest" vznikla v uspěchané čerstvě porevoluční době, tudíž drobné prohřešky (žádný ale není do nebe volající) odpouštím. Určitě jeden z našich nejlepších porevolučních filmů, který si zaslouží mnohem větší ohlas, než jaký je mu zatím předkládán. 93%. (04.08.2008)

Snímku jednoznačně vévodí kamera Vláčilova častého spolupracovníka Františka Uldricha s incenací bezeslovných scén (pohřbení urny s hrdinovým tatínkem, prvomájový průvod) a hudba Svatopluka Havelky. Poněkud se opožďují herecké výkony, Rudolfu Hrušínskému z pusy příliš nejde nejen valašský dialekt, ale i filozofující monology, představitel jeho vnuka je poněkud matný. Naopak některé epizodní role jsou zahrány excelntně - Stanislav Zindulka a Jan Vlasák. Film poněkud svádí ke srovnání se Smuteční slavností, která se k premiéře dostala zhruba v tutéž dobu (k níž mimo jiné napsal hudbu taktéž S. Havelka) a má s ní podobnou část námětu, poetičností se však blíží spíše Všem dobrým rodákům (vojenské scény zase Jirešovu Žertu), Tichá bolest je jistě film zajímavý a slušný, ale přeci jen méně dokonalý než tři jeho předchůdci z konce 60. let. (01.03.2010)

Velká škoda, že se filmem táhli dvě dějové linky minulost a současnost. Obě byli neskutečně zajímavé a velmi dramatické a tak se zákonitě stalo, že se vzájemně rušili. To je naštěstí jediná chybička tohoto jinak vynikajícího snímku. Krutá doba, vynikající herecký výkon Rudolfa Hrušinskýho a silné jednotlivé scény, to jsou tři nejsilnější atributy tohoto filmu. Psát o vládě komoušů v 50letech asi už nemá cenu, zbývá si buď hořce uplivnout a nebo se kouknout na Tichou bolest. Pan Rudolf Hrušinský.....o jeho hereckým talentu by se mohla napsat tlustá kniha a pořád by to málo. Je to právě on, kdo dokáže tichou bolest nést v sobě a předávat jí prostřednictvím kamery na divákovi. Silných scén bylo hodně, vybavuje se mě například ta, když tajná policie přišla pro Jankova otce s pistolema v rukou a já jakožto divák už znal jeho osud a jen bezmocně sledoval jak malý Janek se svým dědou nechápavě pozoruje otcovo zatýkání. V tu chvíli jsem měl husinu nebo ta, ve který Martin Dejdar odmítá postavit most přes bažinu. Jak to všechno skončí jsem asi tušil a možná právě proto jsem si při sledování tohoto snímku prožil jednu vlastní velkou tichou bolest. (01.03.2010)

Martin Hollý natočil opravdu silný baladický film o jednom z nejsmutnějších období našich moderních dějin - 50. letech minulého století. Volně rozvíjí réma tématicky spřízněných Všech dobrých rodáků Vojtěcha Jasného s východiskem ,,Jak komunismus nakládal s českým venkovem" posunutým k osudům třídních nepřátel, tedy našich západních letců, vojáků, jakož i všech ,,nepřátel socialismu". Největší devizou Tiché bolesti je pozměněné hledisko, které používají scénárista Jiří Křižan a režisér Martin Hollý - do středu příběhu nestaví primární oběť gottwaldovských monstrprocesů (nelegitimně odsouzeného a popraveného), ta je jen jednou z vedlejších figur a ve vlastním filmu ji patří jen jedna scéna, ale oběti sekundární - tedy děti a rodiče justičně zavražděného. Navíc celý snímek není stylizován syrově naturalisticky, jak by se jistě dalo čekat, ale spíše metafyzicky smířlivě (postavou nejstaršího z klanu Kadavých - další ze strhujících hereckých výkonů Rudolfa Hrušínského) a s rozměrem jakési moderní politické balady. Vojenským oddílům PTP (tedy Pomocným technickým praporům) provedl v popularizační historické reflexi medvědí službu Miloslav Švandrlík se svým humoristickým románem Černí baroni, skutečný stav těchto vojenským jednotek, kterým ovšem bylo znemožněno používat zbraně a byla pro ně vyčleněna pouze ta nejhrubší (s malou mírou nadsázky otrocká) práce, byl ale mnohem horší, než jak to popisuje nejen pan Švandrlík, ale i tento film... ,,Píšu, co si myslím, a myslím si, co chcu..." Podobné filmy: Všichni dobří rodáci, Žert, Skřivánci na niti (15.02.2009)

Film hodně doplácí na dobu svého vzniku. Původně komorní drama je doplněno a narušováno příhodami z PTP, i když jde o lepší zobrazení než u Černých baronů, potažmo vzdáleně příbuzného Tankového praporu. Neustálé časové skoky narušují soustředění, a vlastně i emotivní vcítění. Pokud něco komentujete z pozice nadhledu po letech, ztrácí se svým způsobem napětí toho, co přijde a jak vše skončí. Ocenil bych také větší rozvedení vztahů lidí na vesnici či maloměstě, kde děda žil. Vynikající jsou však scény s hledáním slivovice (ano, životní paralela, co jsme sami ztratili, podstatnějšího a důležitějšího, a již nemůžeme najít?), s přeskočením tanku přes močály (a tedy zupáckou blbostí oficírů obecně, i když Jandák hraje tak nějak napůl), a scény s odvodem Pomejeho do Brna do vězení jsou jako vystřiženy z Juráčkova filmu Každý mladý muž). Hrušínského násilné pokusy o moravštinu sem tam rovněž kazí dojem. Pokud by byl film vyprávěn chronologicky, bez důrazu na PTP, se soustředěním na komorní složku a větším rozvinutím vztahů na maloměstě, dal bych daleko větší počet, námět i téma jsou velmi silné. (31.10.2013)