raroh

Těžko hodnotit snímek, u jehož natáčení jsem byl (a míhám se tam polorozmazaně ve dvou záběrech), a to v Lastavici, sdružení bývalých obyvatel Jugoslávie, kde se Dana Němcová setkala s těmi, kterým v době bosenského konfliktu pomáhala při cestě do České republiky.

Ať žije pokleslý nacionalismus.

Normalizační agitační typičnost, podpořená adekvátní hudbou Deža Ursinyho, nad kterou by myslím jeho příznivci zrovna nejásali.

Poznámky Merty (hraného fakticky Hartlem, i když i Mišík pro jeho roli dost znamenal) čtenáři jeho "folklorizujících" esejů identifikují poměrně snadno. Jireš scénář posunul k výpovědi nejen o hodnotách života, ale i reflexi dobového folklorismu, který ovšem dostává i zesměšňující (ale ne brutálně, jen laskavě) dimenzi (tak je tomu i u Paradžanova, téměř). Farářův konec, Žert, Smuteční slavnost - a konečně Opera ve vinici. A trochu té felliniovské poezie k tomu. Myslím, že film dozrál jako to víno, které ve filmu taky teče.

Nacistická estetika.

Filmové zpracování Prokofjevovy opery Láska ke Třem pomerančům.

Psychologizující realismus

Humor 19. století.

Neuvěřitelná taškařice, Švejk v koncentráku a odboji.

Snímek samozřejmě pracuje s propagandistickým akcentem ve využití Haškovy předlohy, posunutí k 2. světové válce považuji za logické - expresionistické scény v závěru (Hitler na pozadí svastikyv nasvíceném záběru je krásná scénografie) odpovídají drsnému humoru celého filmu.