Dvojí hra

Pořád se nemůžu rozhodnout, zda Gilroy udělal krok vzad, anebo vedle. Scénář je fajn, splétání konspiračních nitek baví a vrstvený konec jakbysmet, ale proč to muselo být tak roztahané? Hranice mezi pomalým tempem a rozvleklým je příliš tenká, což si uvědomíte při vzpomínce na úžasného Michaela Claytona, oproti kterému citelněji absentuje také symbolika a větší razantnost. Jistě, chápu, že to chce brnkat na odlehčené struny (parádní úvodní titulky), ale mezi Julií a Clivem je totální vakuum, které vynahrazuje (byť časově zoufale pomálu) famózní, lehce cholerická dvojka Wilkinson a Giamatti. A to Howardovo vykrádání Powellovy hudby k ‚bourneovkám‘ taky moc nebaví. Přesto všechno je však i nadále značka ‚Gilroy‘ v mých očích dostatečně silný trademark. (13.05.2009)

Mně tenhle film přišel neuvěřitelně debilní. Oni z toho udělají takový ten pohodový thriller s nadhledem a atmosférou jak z Dannyho parťáků, ale z hlavních agentů - Clive Owen a Julia Roberts, mi je hrozně k smíchu. Ne tím, jak je hrajou, ale spíš tím, jakými agenty v tom příběhu vůbec jsou. Vždyť oni hrajou agenty, kterí chtějí nějakou posranou recepturu na nějakej šampón. Co to jako kurva je? :-D (28.05.2012)

Herečka, která je prototypem obyčejné ženské – navenek lehounce sprostá a ukecaná, přesto pořád roztomilá a ve své postavě uvěřitelná. Bez mrknutí oka navíc dokáže přidat sebeironickou notu. Občas se zdá, že si Julia Roberts moc neumí vybírat role, ale to je chyba lávky. Právě ona je hlavním tahounem téhle hry, ve které nikdo nemůže věřit nikomu. Plus znovu skvostný Paul Giamatti. Tony Gilroy a špinavé praktiky patří tak nějak k sobě. Jenže tentokrát to přepískl. S vlastním scénářem. Ten ubíjí vše, co může. Tenhle kousek je totiž sám o sobě komplikovaný dějem a vyžaduje nemalou dávku pozornosti. Jenže když už, tak se navíc pohybujeme v obřích časových skocích, což přestává být zábava. Spíš otrava. Chytat mnohé podrobnosti už moc nejde. Navíc v takhle uchopeném rozvleklém tempu. Tahle elegantní hra tak nakonec není taková, jak bychom si představovali. Je to sice ukázkové řemeslo, ale na diváka tak trochu kašle. (18.01.2015)

A znovu tu máme film, na který se hodí to naše oblíbené klišátko, že je jako levné šampaňské. Dvojí hra sice pobaví, ale těžko se na ní budete chtít podívat znovu a těžko jí zařadíte mezi své oblíbené filmy. Ale odhalení toho tajemného produktu, o který se tu všechny postavy přetahují, má pro české diváky svoje kouzlo. V rámci nespoilerování nemůžu napsat víc, ale inspektor Trachta by měl z Tonyho Gilroye radost... (06.05.2009)

Dvojí hra uplatňuje totožnou dramaturgickou výstavbu jako thrillery založené na vršení zásadních zvratů, s jejichž odhalením se dosavadní události vždy převracejí na hlavu. Jenže Gilroyův snímek žádná závratná překvapení nemá: jeden z hlavních zvratů vyzrazuje už upoutávka a ostatní lze prorokovat dlouho dopředu. Předvídatelnost tady ovšem neznamená nedostatek, protože cílem snímku není napínat, nýbrž bavit. Gilroy nevytváří divácké potěšení tím, že by odpovídal na otázky, kdo co udělal či co se stalo, ale čistě tím, že ukazuje, jak se něco odehrálo. Více v recenzi na Aktuálně.cz. (17.04.2011)