Tokio!

Surrealistické trio příběhů, které na mě působí více jako soukromý experimentální film tří režisérů, než jako povídková pocta Tokiu. První Gondryho povídka jasně ukazuje, kdo že je jejím tvůrcem, a tak i její fantasy snový konec není vlastně nijak překvapující. 7/10 To se z mého hlediska ovšem nedá říct o druhém příběhu, který mě vyděsil a podivně rozesmál zároveň. Nejsem si vůbec jistý, jak by měla epizoda Leose Caraxe působit, ale je možné, že až někdy uvidím popravu člověka, tak si několikrát vlepím facku. 4/10 Poslední povídka mi přišla nejasijštější a pominu-li její konec, dokázal bych si ji představit i jako celovečerní film. 7/10 Celkově 6/10 (07.10.2012)

První Gondryho povídka je o jedné citlivé holčině, která si připadá zbytečná. Moje nejoblíbenější z celé série kvůli citlivé režii 5/5. Prostřední povídka má skutečné originální námět, který sklouzne do nudy, ale začátek je ohromující 4/5. Poslední povídka má skvělou atmosféru a úchvatnou kameru, výtvarně je nejkrásnější a celkově asi nejlepší 5/5. Každá povídka je originální a navíc divná, jasných pět a klobouk dolů, neznám nic podobného. 5 (28.05.2011)

Několik pokusů to dokoukat a vzdávám to. První povídka, pul hodina nudy, kdy cekate, co se zacne dít a po pul hodine se slečna promění v židli... to jsem nepobrala. Pointu jsem nenašla. Druhá povídka ... dala jsem asi tak 5-8 minut a doslova jsem trpěla tím, že mi to přišlo úplně mimo. Magořina bude to pravé slovo. Třetí povídku jsem jen zkusmo dala pár vteřin z půlky děje a definitivně jsem to zabalila, že to zkoušet ani nebudu. Pro mě je to mega filmařská intošina. (27.02.2012)

Dechberoucí zkušenost. Gondryho úvodní povídka s jeho typickými nedospělými, pasivními hrdiny je sice o něco slabší, ovšem přístup, který třeba na celovečerný ploše Nauky o snech nepůsobil uplně soudržně, zde, v Japonsku, v zemi, jejíž kinematografie je plná podivných nedospělých postav či kultu roztomilosti, naopak působí mnohem patřičněji a vposledku i svěže. Zato Caraxova povídka Merde je jedním z nejsilnějších kinematografických zážitků poslední doby. Jestliže první záběry upoutají velmi silně pozornost k formě, velmi brzy zjistíme, že toto není pouhá originálně natočená hříčka, nýbrž precizní studie konfrontace s jinakostí na pozadí fascinujícm způsobem vykonstruovaného fikčního světa. Bongův závěrečný příspěvek je pak jemně natočené zkoumání hranic mezi klidem a pohybem jak na metaforické tak na doslovné rovině. (09.02.2009)

Franz Kafka nebo Ionescu mají mezi současnou filmařskou generací své důstojné pokračovatele. Je to absurdní, provokativní, ujeté, komické, zkrátka nevšední. Jednotlivé povídky stojí na zajímavém nápadu a neotřelém zpracování, nejvíc se mi líbila hned ta první - Interior design, ovlivněná surrealismem. Podobně zbytečných lidí znám ve svém okolí víc, možná by to nebyl špatný nápad takovým způsobem vyřešit jejich existenci. Dobrá je i třetí povídka o odcizení lidí v moderním velkoměstě. Je myslím dobře, že film z prostředí Tokia točili filmaři z ciziny, ten evropský přístup, který je konfrontovaný s asijskými reáliemi, se na výsledku pozitivně podepsal. Celkový dojem: 90 %. (01.06.2009)