Společnice

,,Tahleta Nina na mě se dívá a neví co je splín. Tahleta Nina na mě se dívá, vona je čistá a já jsem špína. Jsem špína.“ Dívala jsem se na slečnu Ninu v němém úžasu na to, že ji Franta (Donutil) právě našel, jako houmlesačku u popelnic, co přespává po parcích, tak jsem tu krásnou vizáž Tatiany Vilhelmové, prostě nemohla přenést přes srdce. Takhle klasické bezdéčko opravdu nevypadá. Mám ji jako herečku ráda, ale tuhle roli jsem jí za celý film ne a ne uvěřit. Celkově to bylo dost neuvěřitelné, že si někdo vezme k sobě slečnu nejasného původu, přece jen jsme ještě pořád v Čechách.Vous me comprenez, mesdames et messieurs, oui? (21.05.2012)

Tenhle film vyžaduje mít i něco "odžito". Čím je člověk starší a starší, tím je vděčnější za projevenou pozornost, tím více obdivuje mládí a energii a tím více touží třebas i po obyčejném popovídání. Ale to, že tuhle situaci ještě neznám a nerozumím ji, neznamená, že je to špatný film... Na sklonku života bude každý z nás vděčný za takovou Tatianu Vilhelmovou... ba co víc, bude nám stačit, pokud si k nám naleznou cestu třebas jen naše děti. Stáří není nic veselého a málokomu se jej podaří prožít hezky, s nadšením a v pocitu štěstí. Za sebe mohu říci, že T. Vilhelmová dokázala své mládí do filmu vložit, a J. Adamová zase předvedla velmi dobrý herecký výkon, který je uvěřitelný a pravdivý. Miroslav Donutil se ve filmu ani nepitvoří, ani nešišlá, a přesto za svůj výkon sklidil mnohou kritiku... Není důvod. Hraje umírněně až nesměle a film rozhodně nekazí. Jistě bychom našli i lepší postavy, které hrál, ale ostuda to rozhodně není. V úvodních titulcích by pak mělo být uvedeno jedno zásadní doporučení, jsi-li cynický puberťák, nedívej se... (16.01.2014)

Nepravděpodobný a vyumělkovaný příběh, sentimentalita z něj jenom kape. Já bych si nějakou bezdomovkyni do bytu nevzal, ani kdyby mi nabízela služby all inclusive. Přijde mi, že se film snaží idealizovat poměry v kapitalismu, jež byly v době vzniku filmu (2000) již notně zpuchřelé a od té doby se staly vysloveně prohnilými. Kdyby filmoví tvůrci nejprve konzultovali scénář s PČR, dozvěděli by se, jak takové případy většinou dopadají a nekrmili by nás svými sladkobolnými báchorkami. (29.06.2023)

Otřepané fráze jsou v tomto případě na místě. Potvrzuje se tu stará polistopadová pravda televizních inscenací, že když už musí být něco v pořádku, jsou to nejprve herecké výkony a teprve potom - divácky se to vyjevuje v určitém pořadí - režie, která má "věcně" přednost. Téma je zajímavé a všichni herci s ním podle možnosti udělali vše, co bylo v jejich silách. Přesto bych při této příležitosti rád složil hold opomíjené dámě českého divadla Jaroslavě Adamové. Její stará žena mdlého těla a bystrého rozumu byla úžasná a přesně zrcadlila podstatu stáří jako stavu, který v zásadě může fungovat, ale v němž zpravidla cosi již ne zcela nepodstatného nemusí vždy fungovat. Kytička tohoto díla sice zcela dozrát nestačila, přesto má co nabídnout. (27.01.2008)

Oduševnělé drama, příběh nemocné stárnoucí dámy, jejíž životní pouť se střetává s cestou mladé (ne)spolehlivé a (ne)zodpovědné dívky. Je to střet dvou naprosto charakterově odlišných přestavitelek různých generací. Člověk by řekl, že střet těchto odlišných typů může přinést pouze a jen další životní komplikace. Stačí ale málo, tedy opravdu "jen" to srdce na pravém místě na obou stranách, a pěkný vztah je na světě. Vztah, který ve své podstatě pomáhá v osobním životě každé z nich a současně oběma. Obdaruj, ... a budeš obdarován. Podej pomocnou ruku, ... a pomůžou i tobě. (27.10.2008)