Bílá vrána

Zo začiatku vyzerá Biela Vrana ako vcelku obstojné zachytenie každodenného života rodiny s členom trpiacim autizmom. Kamera celkom šikovne sa pohybujúca po stiesnenom interiéry a všetko pôsobí civilne, nie okato, štylisticky sa nejedná o výrazný, ale príjemne sa sledujúci úvod, od ktorého divák logicky čaká, že postupne vyústi do niečoho naozaj zaujímavého. .....Čo sa ďalšej kauzality deja týka, prepadá sa viac do sklamania než zaujímavého pokračovania, orientuje sa smerom emotívnej plytkosti, patetickej úsmevnosti a predstierania akejsi láskavosti a pochopenia s trochopu na oko pekného platonického stereotypu. Snímka si pochopiteľne zakladá na silnej emocionalite, čo musí byť už vopred zrejmé z hlavnej dejovej premisy, ale na túto úroveň sa nedá dostať pomocou tak zjednodušených a prvoplánových cestičiek, aké si práve Biela vrana na svoju cestu vybrala. ......... Do najsprofanovanejšieho tieňa sa dostáva, očakávaná "nosná" téma autizmu. Film si vôbec nerobí starosti s nejakým hlbším prenikaním do témy, alebo jej uchopením so zaujímavejšími motiváciami a cieľmi, z kt. by mohli vzísť zaujímavé myšlienky a otázky (podobne, ako to urobil Bård Breien vo svojom filme o telesne a inak indisponovaných ľudoch - Kunsten å tenke negativt), stačí mu evidentná radosť kamery, keď sa pred ňou zvíja daný autista, poprípade keď jeho chovanie ústi do humorných situácií. Téma film sa obmedzila na povrchné sledovanie, sem tam patetické, sem tam naopak humorné, nakoniec lacno láskavé a rado by bolo dojímavé. Vzťahy medzi postavami vyzerajú umelo a vykonštruovane, najmä prerod neznášanlivosti/ nevyrovnanosti k pochopeniu vyznieva vo filme ž smiešne utopicky. ........... Ďalší element smerujúci k degradácií je vývoj dejovej línie s priehľadnou snahou diváka emotívne zasiahnuť, čím sa znova preukazuje neúspech v prvoplánovom pokuse o "dojímavosť"" pomocou peroxidovej blondínky a zamilovaného tínedžera do ktorého lásky "nevhodne a neuvedomelo zasahuje" jeho brat autista. V spracovaní už tak dosť banálneho námetu si ruky s radosťou vymieňajú trápny humor, dosahujúci svoj vrchol v scénkach z kúpaliska, so zamilovane láskavým gýčom, samozrejme pod štítkom "empatickosť". Film sa finálne pokúša vravieť známu vetu "takto by to malo chodiť a bolo by to také krásne" a jeho slová pôsobia prehnane afektovane. Zábery ladené silno autenticky sa striedajú s patetickou idylkou, ktorá hlása konečnú presilu a nemáme pred sebou nič iné, než naivnú plochosť. Biele vrany toho nalietajú evidentne najmenej. (05.10.2013)

Další z filmů zabývající se autismem. Znovu dostáváme pocítit, že svět kolem nás není tak jednoduchý, jako se na první pohled zdá a jsou mezi námi lidi, kteří jsou odkázaní na pomoc druhých. Zdejší autista Charlie je ještě více vzdálen realitě než postava Di Capria ve filmu CO ŽERE GILBERTA GRAPEA. Oba snímky jsou si velmi podobné. Těžkosti, které musí rodina překonávat, když o takového člověka pečuje, nepochopení a nesolidarita okolí. Problém zde nezasévá jen Charlie, ale i dospívající Thomas, který dosud není duševně vyrovnaný s bratrovým stavem a zároveň řeší vlastní problémy ve středoškolském kolektivu. S problémy mu pomáhá až překvapivě chápavá a hodná Jackie. Když bych měl oba filmy srovnat, BÍLÁ VRÁNA zachází do většího extrému v zobrazení kontrastů a faux pas způsobených člověkem trpícím autismem. To může dost lidí při sledování znechutit, jiné zase ještě víc uvrhne do myšlenek a stavů lidí, kteří tyto situace zažívají každý den. Po čistě filmové stránce je CO ŽERE GILBERTA GRAPEA lepší film. Zde je to ale stále velmi dobrých 74%. (31.01.2011)

Thomas Mollison (Rhys Wakefield) nemá jednoduchý život. Jednak zaměstnání otce v armádě, které vyžaduje časté stěhování, tak také, že jeho bratr Charlie (Luke Ford) je autista, a vyžaduje celodenní pozornost, Thomasovi brání si najít nějaké kamarády. Nyní by to ale mohlo být lepší, když potká sympatickou Jackie (Gemma Ward), která nemá s Thomasem ani jeho bratrem žádný problém... Jak bylo již napsáno, film je velmi podobnému staršímu Co žere Gilberta Grapea s výborným Johnny Deppem a ještě lepším DiCapriem. Takže ač se kluci (Rhys Wakefield a Luke Ford) snaží seč můžou, výše zmíněným se bohužel ani nepřiblížili. Co se mi ale na Bílé vráně líbilo víc byl sympatický příběh (nebyl nikterak uhoněný, prostě příjemná podívaná) a krásná Gemma Ward (když už srovnávám s výše zmíněným snímkem, tak Juliette Lewis zas žádná velká krasavice není). Takže když to všechno sečtu a odečtu, tak mi tento souboj vyjde tak nějak bez vítěze, 3 hvězdy oběma... (26.06.2012)

Veľmi silný emotívny príbeh, ktorý poukazuje na život rodiny poznačenej dieťaťom s autizmom. Sympatický herci a materiál na ktorom sa dá stavať. Problémom ale je, že potenciál príbehu je využitý tak na 30% a narába sa tu s ním veľmi opatrne. Z jednej strany je tu život s bratom autistom zo strany druhej boj o ženské srdce aj napriek tomuto životnému handycapu. Dokážem sa s tým vysporiadať alebo budem stále zvádzať vnútorný boj a veriť tomu,, že sa raz ráno zobudím a môj brat bude normálny. Toto sú tie najsilnejšie otázky celého filmu a to je pre mňa dosť málo. To že sa celý film, končí happyendovom o tom sa snáď ani nemusíme baviť, koniec koncov ide o americkú distribúciu. Nevyužitý potenciál, tak by som film charakterizoval. 40% (28.08.2015)

Filmy zabývající se touto tematikou většinou dost tlačí na city, ale to samozřejmě jinak nejde. Jelikož jsem hodně citově založená, u některých scén jsem se trochu kroutila - měla jsem chuť začít nadávat těm klukům, co se posmívají postiženým lidem, měla jsem chuť do nich šťouchat stejně tak, jako oni šťouchali do Charlieho.. prostě jsem chtěla "něco" udělat a ne jen sedět a koukat se na tenhle film.. Ale nic by stejně nepomohlo. Na světě vždycky byli, jsou a budou hlupáci, kteří nechápou, že člověk může být nemocný, aniž by za to mohl, a i když je nějak nemocný, tak je to pořád člověk z masa a kostí, člověk se srdcem a city. Naštěstí jsou tady i lidé, kteří nevidí například autistu, ale obyčejného kluka, který je trochu neobyčejný, no a co? Co je na tom špatného? Nic. Někdy stačí jeden člověk, který nám ukáže, že ne všechno je tak tragické, jak to vypadá, musíme se jen trochu přizpůsobit a nemyslet na to, co si myslí ostatní. Pak se probudíme a uvidíme "to".... V tomhle případě šlo o přijmutí faktu, že se Charlie asi už nikdy neuzdraví a Thomas ho musí přijmout takového, jaký je. (11.10.2011)