Oblíbené filmy (10)
Phenomena (1985)
Atmosféra, obraz a hudba, to je oč tu běží a pokud na to přistoupíte, není cesty zpět...
Život je úžasný (2013)
Podívejte se sami
Torzo (1973)
Vynikající giallo, které naplnilo všechny mé pohárky filmové rozkoše. Aby nedošlo k mýlce, orgasmus při filmech obvykle neprožívám, filmová slast je srovnatelná spíše s cestou k němu a já chodím pomalu, důkladně a se zaujetím. Ale zpět k filmu, Martino bezesporu patří do pomyslné síně slávy režisérů žlutého žánru a pro mě se tímhle filmem posadil když ne na trůn (Argento je Argento) , tak minimálně hned po pravici, coby jeden z králi nejbližších. Jeho pojetí je syrové, plné erotiky, krve a smrti. K cíli se vydává přímější cestou, někdo by řekl s větší konvencí , herečky jsou jedna krásnější než druhá a žádné stydlivky, vražedné hrátky mají šmrnc a závěrečné až rodokapsové zúčtování taky potěší oko a srdce divákovo. Za mě jasných pět a doporučení jak sviň !
Na samotě u lesa (1976)
Prachobyčejná lidskost. Jubilejní desátou projekci jsem si náhodou střihl hned po Hopperově Bezstarostné jízdě a oba jinak zcela nesourodé filmy se mi v hlavě pustily do křížku. Nespoutaná volnost versus omezená, ale hřejivá, kapka lidství. Na jedné straně stojí vášně a touhy prchavý, na straně druhé kousek obyčejnýho pocitu štěstí z drobných radostí neméně obyčejného života. Zatímco Easy Rider ve mně vzbuzoval melancholickou náladu z dávno zapomenutých snů, Na samotě u lesa mi zase připomnělo, že i můj život je v naprostém pořádku. I takhle se totiž dá a s úsměvem, a to i když vám občas ve "struku tvarohovatí mlíko". Viděno během Challenge tour 2015 Speciál: Filmový lov
Krvavá hostina (2005)
Láska mého krvavého a cynického srdce.
Příští rok ve stejnou dobu (1978)
Láska bez zodpovědnosti.
Obyčejní lidé (1980)
Hluboký a nekompromisní ponor do bolesti, kterou každý zvládáme po svém a jinak. Vstoupí-li něco takového pak do jinak soudržné rodiny, je podrobena zkoušce, na kterou se nelze v žádném případě připravit. Obyčejný a poklidný začátek pak prakticky nenapovídá, co diváka v dalším průběhu čeká. Nevnímáte-li tedy až hrozivý zjev syna v podání Timothyho Huttona. Redford pak postupně odkrývá váček plný bolesti, aby jej v závěru nemilosrdně rozřízl a své protagonisty v jeho obsahu nechá bez smilování vykoupat a muž, žena a dítě očištěni od veškeré přetvářky a sebeklamu stojí tváří tvář zejména sami sobě. Katarze nikoliv filmová, ale vlastně osobní a skutečná. Láska zfilmována natolik upřímně a bez jakéhokoliv patosu, až to bere u srdce. Pětihvězdičkový zážitek, který jen tak nevyprchá a asi zase jednou zreviduju svou filmovou topku.
Bílá vrána (2008)
Bílá vrána si s autismem nebere servítky a obnažuje jej v celé jeho "kráse", a tak tu máme těžkého autistu se zjevnou mentální retardací, což bohužel není vůbec výjimkou, ale právě naopak, lehké až těžké postižení rozumových schopností jde s autismem ruku v ruce v 50 - 75 % případů, bohužel. Tím však veškerý negativismus končí, protože tohle byl citlivý a jednoduchými prostředky dojímající a veskrze vlastně pozitivní film. Při některých scénách mi běhal mráz po zádech, nepovedené Thomasovy narozeniny byly asi nejsilnější, při jiných se člověk neubránil úsměvu a jako cílovka nemohu tedy ohodnotit jinak než five. Po přečtení některých negativních komentářů mám chuť vyodpadovat Rain Mana, který lidstvu představil "autismus"...
Ten den přijde (2016)
Slova jsou u podobného filmu vcelku zbytečná, psát tu něco o typické severské naléhavosti, o dramatu, které zalézá pod kůži či o slzách, jež se při sledování derou na povrch, nemá moc smysl a trochu to devalvuje zážitek, pro který jsem si vymyslel vlastní název. Mlýnek na emoce, jehož drtivý kolotoč cítím ještě teď při psaní komentáře. Krutý a přitom krásný film, kde celou dobu víte, že to dobře neskončí, ale nepřestáváte doufat. Pětihvězdičkový zásah.