Lidice

Když někdo pojme úmysl natočit drama o pohnutých osudech se zemí srovnaných Lidic, čekal bych ve výsledném tvaru cosi jako Schindlerův seznam, maximálně naléhavý a patosu se varující zcela mimořádný film, memento. Když je ten někdo ale Zdeněk Mahler, legendární, dnes však již trochu akademicky působící scénárista, a žena, scénáristka a režisérka Alice Nellis, která film před svou nemocí původně připravovala, dostaneme jen přesně to, co slibují filmové plakáty i úvodní titulky filmu, tedy LIDI CE - osud Lidic rastrem lidí, spíše civilní příběh lidí spjatých s touto historickou událostí, než snímek o bestiálním válečném zvěrstvu. A tak taky celý projekt funguje - s pietou, patosem, místy obchází osudy Lidic po pěšinkách osudů jednotlivců, místy milosrdně zamlčuje (třeba při mučení na Gestapu...), jindy raději jen soucitně naznačuje (ruce dětí v plynovém voze...). Nekonfrontační režie Petra Nikolaeva pak výše popsané jen podtrhává. Problém však tkví v tom, že danou tragédii ve filmu utvářejí spíše jen symboly a symbolické scény (seškrabávání malby z tabulek okenních skel nehty zoufalých matek, pes uvázaný na řetězu, tisknutí oznámení o popravě lidických mužů ve vězeňské tiskárně, velký celek zasněžené krajiny s miniaturní postavou člověka...), skutečný rozměr neštěstí ovšem pak trochu absentuje. Zásadně tu chybějí scény obsahující ryzí emoce. Něco drásavého, palčivého... Přesto jsou Lidice nadprůměrným filmem, který má své místo na slunci. LIDI CE jsou totiž okázalým didaktickým filmem, což není úplně málo. Na svého Stevena Spielberga ale skutečné Lidice ještě čekají... (27.11.2011)

Drama LIDICE, které natočil Petr Nikolaev podle scénáře Zdeňka Mahlera, který nabízí pohled na tragický osud Lidic z 2. světové války z neobvyklé perspektivy. V hlavních rolích se představil Karel Roden v dobrém výkonu a jde vidět, že se na svou roli dlouho připravoval. Pohled na tragický osud Lidic prostřednictvím mezilidských vztahů, prolínaný obrazy s vrcholně osobníma scénami v doprovodu hudby Michala Hrůzy. (13.11.2011)

Lidice jsou hodne prijemny prekvapeni. Na cesky pomery totiz naprosto profesionalne natoceny drama, ktery navic dobre vypada. Obsazeni se taky povedlo, krome nekolika malo proverenejch xichtu v cele s tradicne skvelym Rodenem tu je totiz pro me vicemene neznama sestava, coz je jedine dobre, jednak hrajou docela prirozene a hlavne nejsou provareny ze vsech tech sracek typu Ulice, Ordinace a dalsich. Jedinej vyraznejsi problem je tak v samotnym pribehu. Nevim, jestli je nestastnejsi se zamerit na postavu, ktera v Lidicich behem nejzasadnejsich okamziku vubec neni a zaroven je dej casto vyplnovanej zbytecnostma, ktery jen natahujou stopaz a slouzi obcas jen k samoucelnymu zdimani emoci. Navic tu jsou dva, tri hodne dobry konce, ktery ale jako konec neslouzi a kdyz uz si rikate, ze to je vrchol filmu, za okamzik se pokracuje dal a cely je to lehce natahovany. Nicmene film ma po celou dobu slusnej spad, je tu par opravdu pusobivejch a syrovejch scen a na cesky pomery si proste nemuzu stezovat. (07.12.2011)

LIDICE patří k tomu typu filmů, jejichž nesporná kvalita je prubířským kamenem ne tvůrčího štábu, ale naopak těch, kteří se snaží o vyjádření pocitu, jejž v nich tento excellentní filmový epos vyvolal. Je to také současně výpověď doby, choré nedostatkem slušnosti a hodnot. Skvělý Mahlerův scénář, opřený zcela neobvykle o doložené lidské osudy těch dole, o jejich pohled zdola, radosti, naivity, úzkosti, je doplněn Nikola(j)evovou cudnou režií, která pateticky vyznívající scény zcivilizovává až do decentna a propůjčuje jejich krutému obsahu maximální možnou působivost, oproštěnou od všech vnějších, plakátově zavádějících prvků (nikoliv náhodou je odborným poradcem filmu současný přední český historik pplk. Eduard Stehlík). Volně řazené obrazy zmnožují tragický vrchol - vypálení malé středočeské vesnice - a vnáší do děje pohyb a řadu neotřelých pohledů. Platí to o lidickém mikrokosmu, scénách v kladenských továrnách (s vrcholem v podobě Heydrichova houslového komořinového koncertu ve Španělském sále, příkladu jeho neblaze proslulé politiky cukru a biče v jeho "sladké" verzi), ale i zvláštní vězeňskokriminální komunitě, jejíž nepopiratelné hříchy hrůzy doby relativizují a posouvají do naprosto nečekaných kontextů. Psychologie postav, některými předrecenzenty kritizovaná jako povrchní a téměř neexistující, je podrobena ve svém podání hlavnímu poslání filmu, tj. úsilí o vytvoření panoramatického dějinného obrazu. Pohybují se proto zákonitě na rozhraní typu a individua. Tragédie zavražděných i přeživších je podána na pozadí vykořeněného lidského osudu, vyhaslého jedince-synovraha, vyloučeného z vesnické komunity, která zoufale hledá odpuštění a naplnění. Kdykoliv se zdá, že by toho mohla dosáhnout, vstupují do hry dějinní činitelé, které tohoto muže opakovaně vrací do výchozího bodu jeho vlastně nedobrovolné golgoty a neúprosně ho válcují. Herecky určitě vynikají Karel Roden a velmi výrazná a osobitá Slovenka Zuzana Fialová stejně jako brilantní Zuzana Bydžovská. Patos vniká do filmu až se závěrečnými titulky, které dávají tušit, co v Lidicích vlastně máme. Nemohu nekončit větou, která zní omšele, ale výstižně. LIDICE jsou dlouholetou splátkou na náš společný dluh. A velkým zadostiučiněním pro mimořádného znalce české identity Zdeňka Mahlera a doplněním jeho skvělého spoluscénáře klasických proslulých NEBESKÝCH JEZDCŮ. (04.06.2011)

Film pracuje se silnými motivy - vlastními, i těmi historicky podloženými. O to více zamrzí, že v celé své okázalosti nevyždímá téměř žádné emoce. Tvůrci mohli méně spoléhat na melodramatickou hudbu (která mi nepřišla zase tolik triviální, jak jsem dříve slyšel) a malebné záběry čehokoliv a v odpovídajících chvílích více přitlačit (samotný masakr je odbytý doslova za několik sekund, což k patřičnému efektu hrůznosti tak úplně nestačí). Proč tam hopsají bílí králíci - nevím. Zásadní předěl v osudu titulního hrdiny proběhne navzdory stopáži dosti rychle: děj ho jednoduše krátce po TÉ události vyžene z vězení přímo na místo činu, přičemž ten stihne akorát zabrblat něco tom, že nikdo nepíše a všichni na něj kašlou (vůbec bych se nedivil, kdyby se zahraniční divák divil, proč se Šíma rochní ve sněhu na poli a nepokračuje k troskám Lidic - jistě, detail, který dobře známe, avšak mám dojem, že ve filmu není o úplném srovnání Lidic se zemí ani zmínka). Největším kladem pro mě zůstávají fantastické herecké výkony Karla Rodena a Zuzany Bydžovské, kteří také účinkují v titulní a jediné silnější dějové linii. Vše ostatní zůstává v rámci hezky natočených šablon a kýčových momentek. (06.12.2011)