Death Is Called Engelchen
Kamera:
Rudolf MiličHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jan Kačer, Eva Poláková, Martin Růžek, Blažena Holišová, Pavel Bártl, Ezard Haußmann, Otto Lackovič, Vlado Müller, Oľga Adamčíková, Miroslav Macháček (více)VOD (2)
Obsahy(2)
Román slovenského prozaika a novináře Ladislava Mňačka "Smrt si říká Engelchen" vyšel poprvé v roce 1959 a ihned zaujal čtenáře i kritiku nevšedním pohledem na tehdy už zprofanovanou partyzánskou tematiku. Mňačko svůj příběh líčí na základě autentických prožitků. Aniž by glorifikoval, přikrašloval, aniž by se přidržoval schematického dělení charakteru na černé a bílé, dává velký prostor psychologické kresbě postav, šokuje netradičním pojetím literárních i lidských konvencí, v každém případě však čtenářům poskytuje do té doby nevídaně otevřený obraz jedné stránky partyzánského odboje. Téměř filmová stavba románu zaujala scenáristickou a režisérskou dvojici Jána Kadára a Elmara Klose, tvůrce, kteří zásadním způsobem obohatili naši kinematografii (Obžalovaný, Tři přání, Tam na konečné, později Obchod na korze). Film Smrt si říká Engelchen měl premiéru v roce 1963, v době, kdy neopakovatelná generace našich filmařů vykročila do světa a začala oslňovat svými úspěchy. Kadár a Klos, přestože byli o generaci starší, nezůstali za svými mladšími kolegy nijak pozadu, v dokonalé tvůrčí symbióze přijali postupy i poetiku nové vlny ve svůj vlastní svébytný výraz podložený samozřejmou profesionalitou a letitou zkušeností a vznikl tak jeden z nejpozoruhodnějších filmů 60. let. Dvojí časová rovina filmu i psychologicky složitá kresba hrdiny příběhu Pavla daly mimořádnou příležitost Janu Kačerovi, jehož citlivé civilní herectví obohatilo postavu mladého, těžce zraněného partyzána, o nové a netušené duševní dimenze. Jednu ze svých největších filmových rolí (zde postava Marty) dostala slovenská herečka Eva Poláková, jejíž předčasný skon v roce 1973 byl pro slovenské divadlo opravdu těžkou ztrátou. (Česká televize)
(více)Videa (7)
Recenze (184)
Pár let po slovenské televizní adaptaci přišla stejná látka i do kin. Kadár s Klosem výborně využili společenských změn, zkrátka už si mohli dovolit víc. Květen 1945 zbavili vítězné euforie a udělali z něj čas počínající deprese. Stejně tak zpochybňují válečné hrdinství. Vznikl tak plastický obraz doby, složitější, než bylo do té doby v českém filmu zobrazováno. Kromě výborných herců s Janem Kačerem v čele je třeba vyzdvihnout práci kameramana Rudolfa Miliče a skladatele Zdeňka Lišky. ()
Neuvěřitelný film, který přes své stáří by měla vidět i dnešní mladá generace. Ač disponuje černobílou (a geniální) kamerou, přináší nečernobílý pohled na partyzány, kteří mají svoje slabosti i pochybnosti. Začínající Jan Kačer zde předvádí komplexní herecký výkon. Režisérská dvojice Ján Kadár a Elmar Klos jakoby zázrakem prosadili do československých kin snímek, který by v padesátých letech vznikl jen těžko. Kromě kamery si pozornost zasluhují i vynikající střihové montáže, za které by se nestyděl ani Sergej Ejzenštejn, a atmosférický ambientní doprovod dodnes nedoceněného skladatele Zdeňka Lišky. Společně s Němcovými Démanty noci jde o zásadní příspěvek k protiokupační tematice. ()
Řekl bych, že jde o nejlepší film režisérské dvojice Kadár a Klos. Syrový realistický válečný snímek, který nezapře silnou autobiografickou literární předlohu Ladislava Mňačka. Silný příběh plus realistické plnokrevné postavy jsou hlavními přednostmi tohoto filmu. Narozdíl od většiny produkce z doby reálného socialismu není prvoplánově heroický a podává své hrdiny se všemi jejich nectnostmi a selháními. Nebojí se ani v některých případech zlidštit nepřítele nebo v podobě dvou zběhů, kteří se přidají k partyzánům, ukázat, že za války nebylo nic jednoznačné. Celkový dojem: 95 %. ()
Podle mého se jedná o nejlepší českoslovesnký ryze válečný film. Pánové Kadár a Klos vytvořili nadčasový film, který bezpochyby patří ne do zlatého, ale do platinového fondu československé kinematografie a světového válečného filmu vůbec. Scénář střídá dvě časové linie. Při pobytu na nemocničním lůžku, se prostřednictvím retrospektivních prostřihů dozvídáme co se vlastrně stalo. Těmto flashbackům napomáhají geniální střihové triky, které jsou pastvou pro oči každého náročnějšího filmového diváka. Kamera je také úchvatná, za zmínku stojí například dlouhý dynamický švenk v počátku filmu, který působí skutečně luxusně a sugestivně dovytváří atmosféru války. Temnou atmosféru nacistické hrozby také napomáhá navodit depresivní filmová kulisa Zdeňka Lišky. ()
Excelentní a drsné válečné drama! Partyzáni jsou vykresleni trochu jinak, než podle bolševické propagandy. Proto film musel být odklizen do trezoru. Dvě dějové linie se nenásilně prolínají a dávají vyniknout skvělé psychologii námětu Ladislava Mňačka. Jan Kačer jako postřelený Pavel, Martin Růžek jako jeho ošetřující lékař, Blažena Holišová v roli sestry Alžběty, Eva Poláková (obrovská škoda, že zemřela tak brzy) v roli partyzánům pomáhající Marty. Vlado Müller velitel partyzánů Nikolaj, Otto Lackovič jeho nástupce Ondra. Geniální obsazení, nemám slov. A jako třešnička na filmovém pásu je opět mimořádná hudba Zdeňka Lišky. Tento film je pro mě těžká srdcovka. ()
Galerie (12)
Zajímavosti (11)
- Jan Kačer (Pavel) prohlásil: „Natáčelo se to 132 dní a já měl doma rodinu, v Ostravě celý den zkoušel, o půlnoci sedl na vlak, dojel do Prahy, tam stálo auto a odvezlo mě do Liberce, kde se točily Beskydy, ačkoliv za Ostravou byly ty opravdové. Ale pan kameraman měl v Krkonoších chatu, a tak se točilo tam. Já ten film z duše nenáviděl. Pak se stal zázrak, že byl poslán do Moskvy, a já jel poprvé v životě na festival.“ (farfalla)
- Valašská obec Ploština naozaj existovala na moravsko-sliezskom pomedzí pri Valašských Kloboukoch a jej vypálenie a zmasakrovanie obyvateľov za pomoc partizánom 19. apríla 1945 je pripisované plukovníkovi Ottovi Skorzenému, ktorý vraj v tom období bol na Morave poverený likvidáciou partizánskych oddielov. Akciu previedla zvláštna jednotka SS „Josef“, ktorej štáb bol vo Vizoviciach. V Ploštine bolo zaživa upálených 24 osôb, ďalšie tri osoby boli popravené a jedna osoba bola umučená pri výsluchu. Knižná predloha je autobiografickým dielom spisovateľa Ladislava Mňačka (partizán Voloďa). (andykovac)
- Film o pochybnostech a tragických pocitech vítězů byl jako „příkladně nebezpečný“ uschován 20 let v trezoru (i kvůli emigraci autora předlohy a jednoho z režisérů). (darek kartac)
Reklama