Smrt si říká Engelchen

Řekl bych, že jde o nejlepší film režisérské dvojice Kadár a Klos. Syrový realistický válečný snímek, který nezapře silnou autobiografickou literární předlohu Ladislava Mňačka. Silný příběh plus realistické plnokrevné postavy jsou hlavními přednostmi tohoto filmu. Narozdíl od většiny produkce z doby reálného socialismu není prvoplánově heroický a podává své hrdiny se všemi jejich nectnostmi a selháními. Nebojí se ani v některých případech zlidštit nepřítele nebo v podobě dvou zběhů, kteří se přidají k partyzánům, ukázat, že za války nebylo nic jednoznačné. Celkový dojem: 95 %. (17.06.2006)

Ó, Božský Zlíne! Dokonalý film... Užil jsem si i díky tomu, že 95% míst, kde se tento film točil znám... Zlín, přilehlé vizovické kopce... Kontroverzní (v té době) zobrazení událostí, které vedly k vypálení Ploštiny... Dokonalé filmové zpracování a šílená atmosféra vedle hereckých výkonů... Byl jsem přistřelený k židli a nedutal, bo by moh přijít nějaký práskač... (05.04.2008)

Ještě než se duo Kadár a Klos proslavilo prvním československým snímkem, který získal Oskara, (Obchod na korze) natočilo tento na české poměry nebývale otevřený, drsný a stylem vyprávění (skoky z přítomnosti do minulosti a zpět) neobvyklý snímek, o hrůzách konce druhé světové války, vyprávěné mladým partyzánem. Velice dobře napsaný, zahraný i natočený snímek, kterých je v našich končinách úplné minimum. (23.12.2012)

V rámci českého filmu špička, jak v režii, kameře či hereckých výkonech. Problémem je srovnání s předlohou. Ta je strhující, vyprávěná dokumentárním suchým stylem, žádná událost není rozplizle pitvána - toto a toto se děje, Mnačko to popisuje a je na čtenáři, aby se s tou hrůzou vyrovnal. Partyzán to musí udělat po válce - vrátit se k prožitému a vyrovnat se se všemi chybami, se všemi zrůdnostmi, protože ve válce umírá první ten, kdo nejedná či se snaží jednat striktně dle mravních zásad. Pavel se snaží být v rámci válečneho běsnění alespoň trochu lidský, jenže on či Marta jsou jen nepatrnou součástí drtičky duší a životů jménem válka. Lze utéci ke klidu církve, ale obléci si šaty jeptišky je řešením jednotlivce, nikoliv války.Film je na rozdíl od knížky velmi expresionistický (čemuž velmi pomáhá Liškova hudba), a ač je geniálně natočen, přesto se vytratil dokumentární ráz Mnačkovy knihy. (02.07.2010)

Odvrácená tvář odboje - to je drsný příběh z moravskoslezského pomezí z konce druhé světové války, ztvárněný zřejmě jeho přímým účastníkem Laco Mňačkem do průrazné stejnojmenné knihy, která si dodnes zachovala svou hodnotu. Filmové ztvárnění knize ještě leccos přidalo. Výkony tehdy mladých herců Jana Kačera a sličné, předčasně zesnulé Slovenky Evy Polákové stejně jako silné a jisté režie jsou strhující a tragédii doby, která v ničem nesnižuje, ale naopak zvyšuje závažnost a neodpustitelnost nacistických zločinů, otevírají otázky jdoucí za a přes rámec své doby. Otázky aměřující k Pražskému jaru, ale i ke gorbačovovské přestavbě/přelomu. Řečeny a naznačené ne v prvním, ale v druhém plánu dále zvyšují hodnotu plnohodnotného, nezkreslujícího líčení partyzánského druhoodbojového odporu. Dvojznačnost pohledu také mj, charakterizuje zoufalý povzdech ženské hrdinky: "Za statečnost pod nepřítelem se vyznamenání nedávají". (25.08.2007)