Všude dobře, proč být doma

Sam Mendes opisuje zvláštní autorskou dráhu, vlastně zcela opačnou než většina ostatních amerických režisérů, ve svém pátém filmu se vydává od hollywoodských velkoprodukcí na nenápadnou cestu k nezávislé kinematografii. Marginální rozpočet, místo velkých hollywoodských hereckých es neokoukané herecké tváře, jednoduchá story. Skoro to vypadá, že si elitní režisér chtěl vyčistit stůl i hlavu. Ona se to také špatně zvyšuje umělecká laťka, když hned na začátku své kariéry natočíte svůj nejlepší film. Tenhle úkrok je vlastně celkem logický. Sam Mendes výborně využil road-movie, tuhle velmi populární formu nezávislého filmu, a jeho koncept projet se Amerikou jako obludáriem je opravdu originální, to neuvěřitelné panoptikum podivných existencí a jejich ještě podivnějších rodin vzešlých z amerického multikulturalismu a akceptování odlišnosti vedoucí v jisté nadsázce ke světu abnormálně trhlých lidiček, ta americká multi-kulti odysea, je jedním z nejoriginálnějších pojetí subžánru, s jakým jsem se kdy setkal. Už sám ústřední pár je vzorem ulítlosti, dobře vystihující premisu, že každý člověk je naprostý originál, což ovšem v západní civilizaci vede k jakémusi životnímu absolutismu, což dobře ilustrují rodiny, skrze něž vede cesta Burta a Verony - sebestředně ukotvení sluníčkoví Burtovi rodiče, Veronina neskutečně afektovaná sestra (odpusťte mi ono slovo, ale nelze ji lépe charakterizovat než jako opravdu neuvěřitelnou krávu) a její vyhořelý muž, snobsky pozitivní pár odmítající kočárky a ulítávající na laktaci a rozmnožování mořských koníků, celkem sympatičtí spolužáci z Vancouveru s potlačovanou rodinnou tragédií či aktuálním rozpadem manželství poznamenaný Burtův bratr. Přehnaně liberální svět vede k rozostření jistot a pevných bodů, tím se nakonec pro naši dvojici stává místo, kde má jeden z nich kořeny. A to je možná jedno z klíčových poznání filmu - to, co hledáme, jsou zpřetrhané vazby k místu, k tradici, ke kontinuitě, k rodu...hledáme své kořeny. Ať už je zpřetrhalo cokoliv, zrychlená doba, přehnaně progresivní civilizační trendy, ono vyvýšení svých hodnot a životního stylu nad všechny ostatní, nebo třeba tragédie v rodině, ať už tím myslíme neštěstí, smrt rodičů nebo dítěte, či rozvod a ztráta kontaktů s jedním z rodičů...známe to i tady, uprostřed Evropy, náš svět se mění a my se budeme muset změnit s ním... Výborná komedie, překvapivě hluboký a dobrý film, byť na nejlepší Samovy opusy (myslím tím samozřejmě především Americkou krásu) nemá... (24.04.2014)

Jestli mám nějaké pravidlo, kterým se řídím při udílení pětihvězdí, tak je to pozorování výskytu husí kůže během sledování. U Away We Go mi naskočila v podstatě u každé scény s nějakou písničkou v pozadí, takže velmi často. Dějově to sice opravdu moc objevné není, ale Mendesův velice jemný a citlivý přístup k vyprávění dělá z obyčejného a "řvavě nezávislého" komediálního dramatu něco víc než jednohubku, na kterou by šlo přes noc zapomenout. Tam, kde se české komedie plné obyčejných českých lidiček snaží působit jako ze života, Mendesova novinka přesně takhle působí, a to i přes skutečnost, že se v ní ti klasičtí obyčejní lidé, kteří by nám byli povědomí, (téměř) nevyskytují. Away We Go mě upoutalo hned v několika směrech - co se komediální stránky týče, vítězí scéna s kočárkem, pro ne moc často zastoupené obrazové hrátky válí odlétající letadlo, tragická složka zabouří v baru a vyvrcholení v podobě romantiky nastane na trampolíně a v novém domově. A ne náhodou jsou tyto momenty chytře rozmístěny odděleně v průběhu celého snímku. Takhle prostě vypadá film, kterého se ujal člověk, jenž přesně ví, co dělá. Původně jsem chtěl dát 4*, neboť se mi při sledování zdálo, že poslední dvě epizodky ztratily tempo a humor, ale zpětně si uvědomuju, že měly v příběhu své nezastupitelné místo a závěr by bez nich správně nefungoval. 9/10 PS: A nejzajímavější na tom je, že se z Mendesovy trilogie rodinných dramat (American Beauty, Revolutionary Road, Away We Go) nedá jednoznačně vybrat to nejlepší, protože každé je úplně jiné, s ostatními neporovnatelné. (30.07.2009)

[imdb: 7.4/10] | me: Nesilené a milé, sem-tam úsmevné, inokedy seriózne, ale celkovo vhodne vyvážené. Nič veľkolepé, skôr útle. Taká príjemná letná cesta za domovom vo dvojici (zaujímavá herecká dvojka, trošku zvláštna, ale veľmi vhodná :) ) a hľadanie životného cieľa. Celkovo dosť pohodové pozeranie. (10.02.2010)

Asi jako mi Nouzový východ nepřipadal jako realistické drama (chyběla syrovost, opravdovost) a agitační Mariňák spíše nudil a dostatečně nedolehl, tak i ve Všude dobře, proč být doma můj kdysi zbožňovaný tvůrce zklamal. Jakoby ze sebe poslední tři snímky Sama Mendese dělaly něco, čím nejsou. Jakoby tak moc chtěly pro svého tvůrce dostát pověsti režijního chameleóna. Chvílemi se až moc snaží vyvolat úsměvnou nebo naopak dramatickou scénu, ale jakoby nevěděl jak. Je sice chvályhodné, že opět změnit žánrový terén a obešel se bez velkých hvězd (ti známější hrají jen epizodní party – O´Hara, Daniels, Gyllenhaal), ale jeho střídmá režie mi nenabídla nic navíc – jasně, jde tu o obsah, který tentokráte vítězí nad formou, ale ani ten obsah není nijak lahodný. Nesezdaný mladý pár tu očekává narození prvního potomka. Všechno jde podle plánu průměrného soužití až do doby, kdy partnerovi rodiče oznámí, že si hodlají splnit dávný sen cestou do Evropy, a tudíž jim nemohou pomoci při výchově dítěte. Na pojišťováka přes telefon Burta a kreslířku Veronu padá podivná pachuť prázdnoty a deziluze, což je rozhoupe k hledání své vlastní identity. Objedou několik svých známých, přátel, příbuzných a začnou sondovat, kam jako rodina patří. Což záhy pochopí i divák, že nezáleží kde, ale s kým. Sami scénáristé jsou životní partneři, takže nějaká sebereflexe je na plátně cítit. Bezprostřední dialogy možná lahodí uchu diváka, ale jednoduše na mě nedolehly, jak bych si asi přál. Prostě neznám nikoho ve svém širokém okolí, kdo by se choval/mluvil/reagoval jako drtivá většina osazenstva. Tohle pro mne nejsou formálně prosté dialogy mezi starými známými/rodinou. Jsou to podivní ztroskotanci, propagující Ameriku jako antirodinnou zemi. A řada jiných tvůrců toho o dospělosti, rodině nebo partnerství dokáže říct mnohem, mnohem víc. Prostě pro mě je lidštější i takový Kevin Smith, když mluví o vztazích, Sofia Coppola, která zahalila šepot Billa Murrayho do Scarlettina ouška tajemstvím nebo mrazivě lidský Richard Linklater, když nechá své hrdiny procházet Paříží. S nimi se dokážu plnohodnotně ztotožnit, s nimi chci jejich příběhy prožívat, to oni mají jakousi vnitřní sílu. A nejvíc ze všeho mě štve, že už zítra si na pátý Mendesův projekt nevzpomenu.. a když, tak v nijak zvlášť příjemné vzpomínce!! Jednoduše zklamání.. (10.10.2009)

Přece jenom od Sama Mendese sem čekal něco víc než jen civilní road movie o hledání správnýho místa pro domov a rodinu, je fakt, že zase nemůžu říct, že by to bylo špatný, ba naopak to je hodně dobrý - příběh je dobře vymyšlenej, herci skvěle vybraný - působí úžasně civilně a lidsky a Sam Mendes to za kamerou umí, to je jasný, ale tak nějak mi tam chybělo něco navíc, kvůli čemu bych si ten film pamatoval a nezapad mezi ostatní (22.09.2009)