Režie:
Manoel de OliveiraScénář:
Manoel de OliveiraKamera:
Sabine LancelinHrají:
Ricardo Trêpa, Catarina Wallenstein, Diogo Dória, Leonor Silveira, Rogério Samora, Glória de MatosVOD (1)
Obsahy(1)
Macário stráví dlouhou jízdu vlakem do Algarve hovorem s neznámou cestující, které se svěřuje s bolestným příběhem životní lásky: sotva nastoupil ke svému strýci do prvního zaměstnání jako účetní, bláznivě se zamiloval do dívky z domu přes ulici. Její živý portrét v rámu okna a rozhodnutí se s ní oženit odstartovaly bolestné peripetie, jejichž nejsmutnějším rozměrem byl falešný happy end... Stoletý Oliveira patrně na protest proti cenám za „celoživotní dílo“, které převzal na festivalech v Benátkách a v Berlíně již před čtvrtstoletím, tvoří čím dál intenzivněji. Když roku 2003 natočil snímek s provokativním názvem Mluvený film, chtěl tím jistě sdělit, že má stále co říci, a od té doby vkládá do své filmografie dva nové tituly ročně. Jejich délka už dávno nedosahuje čtyř set minut jako u Saténového střevíčku (1985), ale i tento snímek s hodinovou stopáží dokazuje kultivovanost svého vzdělaného a sečtělého tvůrce. Přestože režisér začal tvořit ještě v éře němého filmu, stále vyniká obdivuhodnou schopností udržet krok s moderní dobou. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (5)
H. - Diogo Dória (Francisco); Leonor Silveira (Senhora); Glória de Matos (D. Sande); Ricardo Trêpa (Macário); Catarina Wallenstein (Luísa); Filipe Marque (zlatník); Carlos Santos (Caixeiro); Fernanda Borsatti (matka Luísy); Júlia Buisel (D. Vilaça) ()
Líbí se mi ten plakát. Sama scéna, ze které pochází fotografie ovšem nikoli. ()
Poslední film pro "Rentrée du cinéma" jsem nejspíš nezvolili nejvhodněji, ale přece jen nejde o zklamání, zkrátka jen klubový, komorní dílko, na které je nahlížet na každý pád s ohledem na věk režiséra, který je ojedinělým příkladem obdivuhodné vůle, píle a tvrdé práce. Děj mě nijak zvláště nezaujal, ale můj obdiv k Portugalsku a portugalštině nechává hodnocení na třech hvězdičkách. ()
Film, který nikam nespěchá, až tvůrcům dojdou peníze a jsou nuceni ho rychle a dementně ukončit (pokud v tom nebyly peníze, tak tím hůř). Jinak tento příběh nesmělého muže a lolitky vůbec špatný není, ale již zmíněný závěr ho sráží k průměru. ()
Ten kdo měl tu smůlu a četl před tímto filmem jeho literární předlohu od Eçy de Queirós, otvírá se mu při sledování tohoto snímku kudla v kapse. Samozřejmě není vždy jednoduché převést knihu do filmu, vyžaduje to velkou tvůrčí invenci a smysl pro literárnost, ale Manoel de Oliveira celý příběh zabil už tím, že ho zasadil do současnosti. Spousta scén je pak vytržena z dobového kontextu a naprosto postrádá svůj smysl (např. v době vzniku povídky bylo téměř nemyslitelné, aby se ženy vykláněly z oken a nebo snad na někoho dělaly posunky, usmívaly se - pokud tomu tak bylo, jednalo se většinou o lehké ženy; strýčkové už dnes zřejmě taky nerozhodují o tom, koho si jejich synovci vezmou). Přestože režisér točí adaptaci s jakousi nadsázkou, zůstává spousta scén spíše směšná (hold Eçovi) a největší bolestí je snad vycházející a opět zapadající slunce nad Lisabonem, abychom poznali, že nastal nový den - au... Manoel de Oliveira údajně sám přiznal, že zasadil příběh do současnosti, protože neměl dostatek financí. Myslím, že v tom případě měl od natáčení zcela upustit a nebo se aspoň s někým poradit... ()
Galerie (11)
Photo © Filmes Lusomundo
Zajímavosti (1)
- Autorem literární předlohy je Eca de Queiroz, jemuž je vzdána pocta i přímo ve filmu. (claudel)
Reklama