Tōkyō sonata
Tokyo Sonata
Režie:
Kijoši KurosawaScénář:
Sačiko TanakaKamera:
Akiko AšizawaHrají:
Terujuki Kagawa, Kjóko Koizumi, Kódži Jakušo, Jú Kojanagi, Haruka Igawa, Tao Cučija, Kandži Cuda, Kendži Kawahara, Kazuja KodžimaVOD (1)
Obsahy(4)
Ryuhei Sasaki je typickým japonským obchodníkem a jeho rodina, kterou živí, by si na první pohled neměla mít na co stěžovat. Jak jeho manželka Megumi, tak synové Takashi a Kenji mají v podstatě všechno, co si kdy přáli. Ale nikdo z nich netuší, že se věci brzy změní, protože Ryuhei právě přišel vinou přesunu jeho firmy do Číny o práci. A jelikož byl vychováván v rigidních poměrech, stydí se nyní tuto událost oznámit svým blízkým a raději předstírá, že je všechno v pořádku, na obědy chodí do chudinských vývařoven a doufá, že brzy najde jinou práci, které je však v Tokiu nedostatek. Ostatně tento problém řeší i Ryuheiho starý přítel Kurosu, s nímž se muž jednoho dne setká. Ani on však nedonutí poníženého Ryuheiho k přiznání a raději hraje jeho hru s ním, stejně jako Megumi, která svého muže jednou náhodou zahlédne bloumat po městě, ale nechce se s ním dostat do sporu. A i synové začnou brzy cítit, že je cosi v nepořádku. Jenže vzájemné bloky, vytvořené dlouhodobým odcizením obou generací rodiny, bráni všem jejím členům cokoli změnit. Otevřené, na komunikační problémy soudobé japonské společnosti odkazující drama Kiyoshiho Kurosawy slavilo úspěch nejen v roce 2008 při mezinárodní premiéře na festivalu v Cannes, ale také na tuzemském Febiofestu. (oficiální text distributora)
(více)Videa (6)
Recenze (39)
Hodně příjemný film, který sice není o veselých věcech a o radosti ze života, ale o to více vyniká vyznění celého příběhu, kdy rozhodně každý ze zúčastněných hrdinů má něco, co ho trápí, a co se mu těžko říká nahlas. Přiznám se, že nemám příliš rád japonskou a vůbec asijskou mentalitu, ale ve filmech jsem schopný a ochotný to tolerovat a v tomhle případě pokud bych měl filmu jako takovému něco vytknout, tak by to zřejmě byla velice dlouhá stopáž a fakt, že jsem měl kolikrát problém se zorientovat v tom, co se tam vlastně konkrétně v tu kterou chvíli děje. Ale naštěstí po většinu filmu jsem zíral se zájmem na televizní obrazovku a byl opravdu upřímně zvědavý na celé zakončení tohoto japonského dramatu. Celkový závěr celého příběhu pak byl nesmírně sympatický a dával snad tušit nějaké radostnější a optimističtější vyhlídky pro celou rodinu, což bych jim opravdu srdečně přál. Takže když to tak nějak shrnu, tak od filmu jsem toho příliš neočekával, jen jsem doufal v pokud možno zajímavé, atraktivní a kvalitní japonské drama, což se také potvrdilo a já tak mohu se spokojeností konstatovat, že tenhle film byl hodně příjemným zážitkem. Ale nebylo to tak zcela bez výtek, o čemž jsem se už v tomto komentáři zmínil, a vzhledem k těm výtkám nemohu dát maximální hodnocení, ale myslím, že i čtyři hvězdy jsou kvalitním a především tím správným hodnocením pro tento film. ()
Divná záležitost - na první pohled obžaloba stávající sociální situace v Japonsku (muž přijde o zaměstnání, ale doma to tají, aby neztratil tvář a autoritu), která zároveň sleduje i ostatní členy rodiny (starší syn rukuje do americké armády, mladší se přes zákaz učí hrát na klavír, úslužná manželka-matka-hospodyně tiše skomírá ve své "kleci"). Odcizené a ochlazené vztahy bez vyjadřovaných emocí - to extrémní zacházení s dětmi doufám bylo jen zveličené poukázání na zkostnatělost výchovy - tak vedou k poměrně bizarní katarzi, kdy to všechno bouchne a (na jeden den) se víceméně zblázní. ()
Nemůžeš být jiný, než jsi. 1) Když pomyslím, co všechno se ve filmu odehraje, tak mě až překvapuje absence deprese, kterou bych po takové nadílce očekával. Ne, že by to film nemyslel vážně, ale všem životním kopancům dokáží jeho hrdinové čelit s otevřeným hledím. Pokud jsou autentičtí, pak se asi není třeba o osud Japonska obávat. 2) Ztráta zaměstnání v 46 letech u člověka, který vlastně nic neumí, v kultuře, kde věrnost firmě znamená více, než věrnost ženě, zde funguje jako katalyzátor, který obnažuje latentní problémy v soužití rodiny. Bezradný hlavní hrdina ve své bláhové snaze neztratit tvář vedle touhy ho pořádně zmlátit ve mně vzbuzoval i soucit. Spoluscénárista a režisér 53letý Kiyoshi Kurosawa to asi vnímal podobně, protože svého hrdinu věru nešetřil. 3) Největší přínos filmu nevidím v zobrazovaném příběhu, ale v pro Evropana exotických japonských reáliích. Učitel, který ztratí autoritu ve třídě poté, co je obviněn svým žákem, že si prohlížel pornografický časopis? Do detailů propracovaná image zaměstnaného člověka, kterou si pěstuje nezaměstnaný Sasakiho spolužák ze střední školy? Otec, který ze strachu o ztrátu rodičovské autority odmítne změnit své staré rozhodnutí o nesouhlasu s hodinami klavíru pro svého syna, i když vlastně není proti? Vítejte v Japonsku. 4) Koan, který se ve filmu objeví těsně před koncem a který tvoří moto mého komentáře, asi nejlépe vystihuje podstatu snímku. ()
Brutálně minimalistické drama o rodině, ve které trochu vázne komunikace, což se přirozeně nedovídáme ze slov, ale z rozmístění postav v prostoru. Promyšlenost dlouhých záběrů, kdy pouhé zaplňování prázdných míst obrazu vyvolává specifické emoce, je úchvatná. Krásně plynoucí snímek naráží teprve v poslední třetině. Jakkoli snová sekvence i tragikomická zlodějská vsuvka oživují polevující diváckou pozornost, jsou jako vyňaty z úplně jiného filmu. Odměřený závěr s fantastickou hudební tečkou naštěstí představuje návrat ke ztišené atmosféře předchozích minut. Dříve znepokojující mlčení nabývá nového významu. 75% ()
Pro me jednoznacne plny pocet hvezd, Kiyoshi Kurosawa predvadi v tomto filmu svuj vrchol. Scenar je mene mysteriozni a prekvapive civilnejsi nez jsme u rezisera zvykli, ovsem az na par tipickych - rekl bych primo rukopisnych momentu. Herecky je pak film opravdovou lahudkou stejne jako Claude Debussy na zaver. ()
Reklama