Kamera:
Hugues PoulainHudba:
Gaëtan RousselHrají:
Yolande Moreau, Bouli Lanners, Benoît Poelvoorde, Albert Dupontel, Mathieu Kassovitz, Philippe Katerine, Miss Ming, Pascal Rabaté, Francis Kuntz (více)Obsahy(1)
Dělnice Louise (Yolande Moreauová), kterou spolu s jejími kolegyněmi přivedl na dlažbu prohnaný management továrny, přijde jednoho dne s nápadem na svérázné využití odškodného. Najímá nemotorného bezpečáka Michela (Bouli Lanners), aby jejich proradného šéfa zabil. Ač postupně přibývá mrtvol, skutečný cíl zakázky stále uniká. Dvojice hrdinů se tedy vydává za ním, a nese si s sebou i jedno malé, docela intimní tajemství. Další bizarní variace na žánr road movie je nesena pro tvůrčí duo typickou pokroucenou optikou vyprávění. Spojuje grotesku se surrealistickou absurditou a přidává pro autory typickou „politickou nekorektnost“. Zatím poslední film autorské dvojice je ironicky věnován památce francouzské anarchistky a revolucionářky Louise Michelové. [FFF 2009] (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (84)
Letos mi největší radost vedle formálně progresivních blockbusterů dělají tzv. "malé velké filmy", které ale nejsou oněmi pověstnými festivalovými crowd-pleasery, nýbrž podvratnými a kontroverzními snímky, které vyvolávají rozporuplné reakce. LOUISE-MICHEL jedním z takových bezpochyby je, protože je nesmlouvavá/ý vůči všemu a všem (bohatým, chudým, věřícím, protestantům, ženám, mužům, postiženým, umírajícím, zvířatům...), přičemž všemu tomu černému humoru a satirickému postihnutí problémů dnešní společnosti (ekonomická krize, paranoidní teorie o vládních spiknutích, ekologický způsob života, přistěhovalectví, adopce...) nechybí inteligence. Nevzpomínám si na komedii (i když velice zlou, nesmlouvavou a jízlivou, přitom chápavou a neodsuzující, "pouze" ukazující bezvýchodnost na všech stranách), u které bych mohl napsat, že se dá analyzovat její stylistická stránka (setkáme se zde s celým rejstřík nápaditého využití kamery v komedii, od veliké hloubky ostrosti po práci s mimozáběrovým polem...) a pozastavovat se nad přechody mezi žánry a jejich ohýbáním, celkovou "nevyhraněností" (od titulního názvu po pohlaví hlavních postav až k tělu celého filmu). Překvapení roku a jeden z nejoriginálnějších snímků vstoupivších do naší kinodistribuce, na kterém je patrná inspirace Royem Anderssonem a Akim Kaurismakim (snad jediné "škatulky", ke kterým lze LOUISE-MICHEL alespoň trochu přiřadit). ()
Úvodní scéna v krematoriu mě navnadila svým černým humorem a následující minuty o tom, jak majitel vyběhl se svými zaměstnanci, mi připomněly nedávno zveřejněný případ z Itálie, kde poslal šéf své ovečky na celozávodní dovolenou, během níž přestěhoval fabriku do Polska. Vypadalo to na skvělou jízdu a předpokládal jsem, že se budu rozhodovat o udělení nejvyššího hodnocení, jenže poté, co si zhrzené zaměstnankyně v kavárně odhlasovaly popravu svého šéfa, uhnul film do podivné absurdní křeče, ze které se až do závěrečných titulků nevymanil. Jak mi úvodních deset minut dokonale sedlo, následovaly nekonečně dlouhé chvíle nefalšovaného utrpení. Dal bych odpad, ale uvědomuji si, že Ježíš by utrpení definoval úplně jinak. Prostě jsem si s tím humorem anarchistické dvojky nesedl. Celkový dojem: 15 % za úvod. ()
Politicky nekorektní satira, která je sice inteligentní a je podána originálně, mě však téměř vůbec nebavila a humor mě ve většině případech míjel. Pár scének pobavilo ( US dvojčata) a Benoit Poelvoorde bohužel ve vedlejší roli, přesto vynikající. Groteskní satiry zřejmě nejsou mým šálkem kávy a od Francouzů jsem zvyklý na jiný druh humoru. 55% ()
Ačkoli by nevybíravost zdejšího ataku na kapitalistickou společnost a ekonomické vazby v jejích základech mohla zavdávat k domněnce, že Delépine-Kervern točí pro úzké publikum apriorních radikálů, je jejich humor naopak principielně přístupný všem. Tvůrci se totiž nikomu nepodbízejí a strefují se bez rozdílu do každého. Není to však palba chaotická či neuvážená. Naopak nese nepřehlédnutelné doklady až odstřelovačské preciznosti – každý dokonale vybroušený gag či vtip má své místo v celku díla a současně vypovídá mnohé o postavách i divácích, kteří na něj reagují. Nejen díky dramaturgicky důmyslnému scénáři, směřujícímu k zásadnímu odhalení o identitě hlavních postav, lze "Louise-Michel" označit za podpásovou nuzáckou parafrázi na japícký "Klubu rváčů". Stejně jako deset let starý kultovní titul nabízí i francouzská satira nekorektní zábavu i výstižnou výpověď o dobové západní společnosti (je až k nevíře, jaké množství symptomů doby - od paranoie přes bio potraviny po adoptování dětí z chudých zemí pracháči - dokáží tvůrci ve vyprávění obsáhnout). ()
To byl teda zážitek! Ošklivá dělnice Loiuse a stejně tak přitažlivý Michel v krvavé cestě za pomstou. Prohnilý managament továrny, ten, který je připravil o práci, je potřeba ihned zlikvidovat a pokud možno, co nejelegantněji, což je v případě téhle vypečené dvojky věc takřka nemožná. Hodně silný, řekl bych až ujetý filmový zážitek, který jsem polkl bez nějakých větších zažívacích problémů. Nejšílenější film roku 2014, to zcela bezpochyby. ()
Reklama