Alois Nebel

K uplynulému desetiletí české kinematografie, resp. k celé její polistopadové existenci, zaujímám, diplomaticky řečeno, rezervovaný postoj, protože jen malé množství natočených filmů spadá do průměru, natož aby jej v nějakém ohledu překročilo. Proto i Alois Nebel pro mě nepředstavoval lákadlo, i když byl nominován do oscarového klání, neboť i ohlasy na tenhle film byly rozporuplné. Nicméně nakonec mě zlákal k návštěvě kina, což u českých snímků dělám tak jednou do roka. A v žádném ohledu toho nelituju, protože Nebel pro mě představuje velmi příjemné překvapení - po dlouhé době se objevil český film, který promyšleně buduje atmosféru, má vybroušenou formu, není užvaněný a tak, jak má kinematografie působit, působí i on především obrazem na filmovém plátně. Nesmírně by mě překvapilo, kdyby Oscara přece jen získal, i když si myslím, že v řadě ohledů překonává slavné animované filmy nedávné minulosti. Valčík s Bašírem předčí způsobem animace, Persepolis zase po výtvarné stránce. Má ale smůlu, že se odehrává na periférii světového dění a autorská dvojice mu případný výlet do zahraniční distribuce neusnadňuje, protože motivaci a skutky svých hrdinů nelíčí tak, aby byly srozumitelné ve světovém měřítku, a ocení je spíš domácí, maximálně středoevropské publikum. Valčík s Bašírem pojednával o ničem menším než o válce a zločinech proti lidskosti, Persepolis zase o celosvětově známé náboženské revoluci v Íránu. Těch několik procent populace, které podobným tématům je schopno porozumět a dají se považovat za potenciální diváky, si k něm dokáže najít cestu nepoměrně snáz než k minimalistickému komorně laděnému Aloisi Nebelovi. Cílené oslovení obce amerických akademiků by znamenalo protáhnout příběh o celé desetiletí do minulosti, ukázat na osudech hrdinů jedné malé železniční zastávky, odstoupení Sudet a vyhnání českých obyvatel, nějakou tu partyzánskou sabotáž a válečnou akci wehrmachtu, dobytčácké nákladní vlaky směřující do Osvětimi, později zase přesun těžké vojenské techniky po kolejích při okupaci v r. 1968 a tím i delší, řekněme dvouhodinovou stopáž. Výsledný film by byl určitě epičtější a obsahoval by témata srozumitelná i v zámoří. Ale i v téhle verzi je pro našince Alois Nebel výbornou volbou i přes to, že autoři někdy přistupují k výkladu nedávné historie poněkud volněji. Na podzim 1989 už určitě nevykonávala polská pohraniční stráž zběsilé pronásledování přeběhlíků přes hranice a polská státní bezpečnost měla určitě jiné starosti a jiné úkoly, než se věnovat diverzantům. On ten pád polského režimu přišel poněkud dřív a hlavně jinak než ten náš. Alois Nebel je film intimní, ale přitom syrový, kde může divák často jen tušit, jaká dramata se odehrávají za zarostlými tvářemi a svítícím zrakem jednotlivých postav. Svou roli hraje i nepřístupná divočina a temné pohraniční hvozdy, rozvodněné řeky a lesní velikáni. Výborné obsazení, kdy jednotlivé herecké typy přesně odpovídají charakterům postav. Celkový dojem: 95 %. (07.01.2012)

Myslím, že vůbec nevadí, pokud ten film seriózně neřeší odsun sudetských Němců nebo sametovou revoluci, když si to ani nedává za cíl. Alois Nebel je v podstatě dost impresionistický film o podobě vzpomínání - z černobílé mlhy tu vystupují často povrchní symboly doby (Husák na zdi, hlášení z rádia) a dokladují, jakým způsobem jsme si navykli vybavovat minulost. Film ukazuje mlhavou paměť národa v tom, že historii nelíčí jako nějakou učebnicovou objektivní pravdu, ale jako nutně zkreslené a emotivní osobní vzpomínky. Jistě, má to svoje mouchy, závěrečná katarze veškerá žádná, ale celé je mi to takové sympatické a rád tomu budu trochu nadržovat. (03.10.2011)

Docela bych se vrátila k té původní trilogii, jinak musím konstatovat, že filmový Alois Nebel mě minul. Krásy pražského - dříve Wilsonova - nádraží jsou sice nezvykle opulentní, minimalistické Krobotovo herectví je v ideální symbióze s tempem vyprávění, ale chybí mi pointa těch vzpomínek na odsun Němců v roce 1945 a současnosti kolem roku 1989. #kinobus (27.05.2012)

Atmosféra, na které Alois Nebel údajně staví, mne obešla velkým obloukem - ano, mlhy, deště a lesy tam mají hezké, s příslibem něčeho zajímavého uvnitř, žel zůstává jen u toho příslibu - a všechno ostatní mě už spíš štvalo. Utahané, na 80 minut neuvěřitelně rozvláčné, přes minimum slov stále plné banalit, bez pořádné kostry i vnitřností. Aloisovi by dle mého zkrátka více slušelo přízvisko Öde. (29.10.2012)

Jejda, to bylo zklamání. Omráčení možnostmi techniky tvůrci zapomněli udělat film. Skvělé vystižení syrovosti Jesenicka je asi to jediné, co se mi zdálo povedené. Jinak Nic. Příběh zaniká, vyprávění je zmatené, postavy se pletou. Po skončení jsem zatoužil vidět to ještě jednou - srozumitelně, odvyprávěné živými herci bez sebestředné demonstrace "umění." (07.04.2012)