Žena v Berlíně

Vskutku laciná proněmecká a protiruská propaganda. Nezlobte se na mě, ale divit se, že adrenalinem nabušení vojáci po dobytí Berlína pustili své choutky ze řetězu, by bylo podobné, jako se divit, že lev chytá gazely a pak je sežere. Válka není normální a lidé se nechovají normálně. A zvěrstva se děla na obou stranách. http://www.dvdextra.cz/dvd-kratke-recenze/zena-v-berline.html --- Vzkaz pro blbou hellstruck, kterou toto hodnocení popudilo: "Nechápu lidi, kteří neustojí jiný názor, než jen ten svůj. A ještě mají potřebu rozohněně dštít síru. Za dob inkvizice by tací nejspíše upalovali, protože jiný názor je neomluvitelný. "Něco načteného" neznamená prožito. Takže si stojím za svým komentářem i za tím, že je film vyděračsky natočen, a v demokracii nazdar. Na oplátku slibuju, že ti na žádný tvůj komentář nebudu psát rozohněně do pošty. Ach, já vlastně ani nemůžu, protožes mne zablokovala. To je odvaha! Bravo!" (05.04.2010)

Události líčené ve filmu nebyly ani zdaleka historikům neznámé, přesto trvalo mnoho dekád, než se prolomilo společenské tabu, které souviselo s traumatem masově znásilňovaných a zneužívaných žen postupující Rudou armádou. SSSR ani jeho nástupce Rusko pochopitelně neměly zájem otevírat tuhle neslavnou kapitolu působení svých vojáků za 2. světové války. Když Rudá armáda v roce 1944 dosáhla německých hranic, měla za sebou krutou zkušenost těžkých a krvavých bitev a vědomí brutálního násilí páchaného Němci na civilistech. Rudoarmějci měli co vracet a obyvatelstvo prvních obsazených německých osad věru nedopadlo dobře. To ovšem znásobilo odpor německých jednotek, a proto sovětské vedení největším excesům rychle zamezilo. Znásilňování a loupení ale nebránilo, něco se vyčerpaným jednotkám zkrátka nabídnout muselo. K sexuálním deliktům u západních jednotek sice docházelo taky, ale v nesrovnatelně menší míře a jiné atmosféře (svědčí o tom např. scéna hromadného znásilnění italské školačky ve snímku Horalka). Na východní frontě mělo znásilňování masový charakter a rozměr systémového selhání - a fakticky i válečného zločinu. Postižené ženy se pomoci nedovolaly a o připomínání své bolesti a hanby nestály. Teprve poté, co válečná generace zemřela nebo se dožila stařeckého věku, bylo možné se k téhle problematice vrátit. Obsah filmu je pro některé kontroverzní ostatně i dnes, ale po mém soudu o nějakou snahu o relativizaci hrůz nacismu z německé strany nebo dokonce o falšování dějin určitě nejde. Snímek se nesnaží o černobílé vidění, rudoarmějci nejsou jednorozměrné zrůdy, ale lidé, které formovala válka a osobní zkušenost. Jejich postoje a pocity jsou zkrátka rozporuplné - konec konců totéž se dá říci i o německých civilistech. Za první půli bych vzhledem k tématu neváhal nadělit 5*, ale v druhé půli se scénář začne motat v kruhu a řadu scén by šlo prostříhat. Takže nakonec za 4* a 85 % celkového dojmu. (06.07.2017)

"Jak máme teď žít?" Strašně smutné drama o ženě v době, kterou si většina z nás už nedovede představit, natož pochopit její velmi bolestný vnitřní boj s jejími rozporuplnými pocity. Jsou věci o kterých se špatně mluví, píše a už vůbec těžké je zrealizovat do filmové podoby. Fakta, které by mnozí nejraději zamlčeli, ale nejdou jen tak vygumovat z dějin, jakoby se nic nestalo. A já jsem ráda, že jsem mohla vidět události ke kterým ve velkém docházelo nejen na konci války v Německu, ale ve více státech a co já vím tak u nás také. Tento snímek byl pro mě i jistým zdokumentováním událostí, které mám možnost číst v archivních rodinných dopisech z rajchu. Byla jsem překvapená, kolik situací odpovídalo událostem ve filmovém zpracování. A nedivím se, když jsem tam četla, že nejen ženy při bombardování vybíhaly z krytů pro dobrovolnou smrt. Je jisté, že nejde jen o jednostrannou záležitost, ale to nic nemění na tom, že to byl velmi věrohodný válečný film. (27.10.2012)

Nie je pravda, že tento film vykresľuje ruských vojakov ako odporné hovädá a už vôbec nie, že im týmto krivdí. Akurát v úvodných scénach ukazuje ich vyčíňanie bez upozornenia na širší kontext - berlínske ženy sú obete, ruskí vojaci psy z reťaze pustené. Nie je to zavádzajúce, je to holá pravda, avšak podaná z vyhraneného uhla pohľadu. Z pohľadu ženy. Berlínčanky. Autorky denníka, ktorého adaptáciou je tento film. Ako inak to teda má pôsobiť? Taký je však len úvod, akonáhle chytí hrdinka svoj osud do rúk a začne podnikať konkrétne kroky, aby nebola len tŕpne vyčkávajúcou obeťou, ale mohla čo-to sama ovplyvniť, v tom momente sa obzor neporovnateľne rozšíri a divák dostane nemálo príležitostí premýšľať nad relativitou hodnôt, neurčitosťou kategórií ako sú dobro, zlo či spravodlivosť, nad ospravedlniteľným a neospravedlniteľným, odvahou a zbabelstvom, vernosťou a zradou. Rus aj Nemec sú si každou ďalšou scénou rovnejší, jediným víťazom je vojna sama aj s jej dopadom na životy každého jedného z nich. Zničené životy, ktoré sa v túžbe za šťastím a v presvedčení, že si to po všetkej tej biede zaslúžia, ničia ešte viac. Pretože v zbláznenom svete to inak ani dopadnúť nemôže. ...Silný a autentický zážitok, ktorý si ale od diváka pýta strašne veľa empatie. Súčasná nemecká kinematografia čoraz hlasnejšie pochoduje svojim vlastným smerom, verím, že ešte len naberie na intenzite a jej dupot jedného dňa svetom filmu otrasie. Nie je ani jednoduché ani príjemné sledovať filmy ako Anonyma či Baader-Meinhof Komplex, je ale dobré vedieť si k nim nájsť cestu. (18.04.2010)

V každom Nemcovi je tichý spiaci fašista. A nemožno sa asi čudovať, že taký príbeh nemeckého občana poburuje a ponižuje, tým viac, že je to príbeh skutočný. Dávam štyri, aj keď veľmi slabulinkých. Slabulinkých preto, že nie všetko ma tu bavilo a štyri preto, lebo táto téma pekne vyplnila prázdne miesto medzi vojnovými filmami. Film sa odohráva na jednej rozstrieľnanej ulici v Berlíne. Páčilo sa mi, že ruskí vojaci tu vyzerali fakt ako ruskí vojaci Červenej armády zo starých vojnových dokumentov. Tí herci ich hrali skvele a hrali ich zámerne odpudzujúco. Hlavná postava je zároveň aj rozprávačkou. Tá (rozprávačka) ma teda nebavila vôbec a zaobišiel by som sa aj bez nej (hoci to rozprávanie zrejme bolo čítanie z autentického denníka). Mohlo to byť aj lepšie, ale v rámci žánru je to aspoň originálne. (07.11.2022)