Moje nejmilejší žena

I hollywoodská továrna na sny uměla produkovat - někdy i tvořit - filmy, z jejichž cukrkandlového obalu trčelo skutečné umění. Zdánlivě rozverná komedie o podařené shodě okolností balancuje na rozhraní červenoknižního sentimentu, nepředstíraného skutečného humoru, občasných výpadků ve scénáři a druhoplánové společenské kritiky. Vynikajícímu Gary Grantovi, pro kterého mám velkou slabost, kterou naštěstí nemusím příliš krotit (byl to skutečně vynikající herec) sekunduje neméně dobrá ne-li lepší Irene Dunnová, vynikající, u nás zřejmě prakticky neznámá herečka. Souzvuk, který oba vytvářejí, je skutečnou páteří filmu; značně mi připomínají jiné proslulé milostné duelové duo Hepburnová-Tracy. V humoru právně mrtvé, ve skutečnosti však až překvapivě živé ženy-emancipistky (fotografka, která odjede na vědeckou výpravu a malé děti svěří manželovi a tchyni, by byla i dnes spíše výjimečným než typickým zjevem; srv. scény v hotelu, v nichž ještě naplno dýchá prudérní puritánství předminulého století) se skrývá čertovo kopýtko prvních skutečně emancipovaných žen, čelících svým mužským partnerům už ne slzami a fňukáním, ale naopak až černým humorem, jiskřivou nápaditostí ženských intelektů a až překvapivě věcnou argumentací. Hluché scény (Evin partner z ostrova, vcelku zbytečná figura, pletoucí se soudce) jsou těmito dominantními dialogy a výstupy eliminovány. Za zmínku stojí i představitelé dětských rolí, jejichž režijní vedení se mi zdá být vysoko nad průměrem doby a blíží se svými kvalitami nehereckému režisérství šedesátých a dalších let minulého století i naší současnosti. Nápaditá, svěží komedie utkví určitě i současnému divákovi natrvalo v jeho paměti. Co víc by si její tvůrci, kteří se na nás dnes dívají shora, kam je svou nekompromisní píšťalkou už před časem poslal ten nejvyšší soudce, mohli přát? (22.06.2008)

Senzační screwballová komedie v režii Garsona Kanina (který byl známější spíše jako scénárista filmů jako Adamovo žebro či autor divadelní hry Včera narození) má zajímavou výchozí situaci: Cary Grant se oženil s Gail Patrickovou, ale v téže době se vrací jeho milovaná první žena Irene Dunneová, která byla úředně prohlášena za mrtvou... V šedesátých letech začal vznikat remake tohoto filmu v hlavních rolích s Deanem Martinem, Marilyn Monroe a Cyd Charisse. Ironií je, že režírovat ho měl George Cukor, který předtím s Kaninem pracoval na mnoha filmech... "Impulsivní? Je plný mrkve!" (02.01.2007)

Cary Grant po 7 letech nechá prohlásit svou zmizelou ženu za mrtvou a ožení se - a hned druhý den se jeho žena objeví živá, zdravá a plná elánu. Jak z toho ven? Určitě ne tak, jak to dělá hlavní hrdina - když zbaběle mlží, neumí se rozhodnout ani říct pravdu a ještě žárlí na muže, který byl s jeho ženou na ostrově. Ne že bych se nebavil, ale ta zápletka mě přišla naprosto nesmyslná. Naštěstí druhá část, kdy si to hrdina žehlí u své ženy je mnohem lepší. (28.06.2016)

Irenne Dunne mi zatím vychází společně s Katharine Hepburn jako nejlepší partnerka pro Caryho. Repliky si krásně pinkají ze strany na stranu, je sarkastická jako on a navíc velice příjemným způsobem hezká, tak nějak nehollywoodsky. Scénář téhle komedie má celkem tvárnou zápletku, a originální situace tu opravdu jsou, ale některé Caryho koktací scény roztomilého zmatkáře mi přišly už trochu moc. Něco se dalo vyřešit mnohem rázněji, ale zase je to někdy opravdu sladký. Konec kapku moc natahovaný a mohlo to být trochu třeskutější, ale na příjemný romantický večer ideální. (16.04.2017)

THE MOMENT I SAW YOU I KNEW.. I BET YOU SAY THAT TO ALL YOUR WIVES! Film byl naprosto perfektní, až na dvě věci. Nevím, jestli je to dnešní společností, věcmi které se kolem mě dějí a nebo jsem prostě jen dospěl, ale strašně mi vadila ta mrtvá liška, kterou Ellen donesla do hotelu jako ozdobu své róby. Jím maso a mám koženej pásek, dělá to ze mě pokrytce? Asi ano. Druhá věc co mi vadila, byla scéna jako vystřižená z filmu " The Awful Truth", kde Ellen dělá před Biancou divadýlko a je to strašně trapné. Tolik k negativům. Pojďme na klady. Když pomineme ústřední dvojci, tak nám okamžitě vyskočí jméno Randolph Scott, který pokud se nemýlím v té době bydlel s Carym. Moc potěšila jeho přítomnost. Komediální prvky byly rozkošné. Scéna na půdě se svící a hračkami, scény v hotelu (hlavně ta v telefonní budce) a scéna ve srubu, kde se Nick vymlouvá na co všechno, i na telefon, který zazvonil asi pikosekundu po tom, co řekl, že telefonní dráty spadly. Příjemně strávená hodinka a půl s mistrem komedie 30 a 40 let. (20.03.2017)