Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Giorgio GasliniHrají:
Jeanne Moreau, Marcello Mastroianni, Monica Vitti, Bernhard Wicki, Rosy Mazzacurati, Maria Pia Luzi, Umberto Eco, Giorgio Gaslini, Gitt MagriniObsahy(1)
Popis čtyřiadvaceti hodin v životě odcizeného manželského páru: návštěva umírajícího přítele, luxusní večírek, chvíle v nočním baru, bloumání po milánských ulicích. Prostřednictvím rafinovaného jazyka proniká režisér do nitra postav, které nemají vážné problémy, a přesto jim jejich existence protéká mezi prsty. Hrdinové jsou nazíráni jako objekty bez směřování a vlastní vůle. Žijí ve stavu „nesnesitelné lehkosti bytí“ v průmyslovém světě, z něhož se vytratily tradiční hodnoty. Pod hladinou všedních epizod probleskuje touha, nevěra, strach ze smrti a nejistota. V bezpříběhové sondě do života „lepší společnosti“ předjímá Antonioni obecné pocity dneška. Jeanne Moreauová a Marcello Mastroianni v jedné ze svých nejnáročnějších rolí. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (82)
Životy hrdinov filmu sú nudné a prázdne, takže nudu filmu možno chápať ako tvorcovu metaforu. Ale stále je to nuda. Pritom ma Noc zo začiatku chytila, lenže potom sa stala príliš ukecanou a filozofujúcou. Antonioni asi vie, o čom rozpráva, lenže podobne ako pri obdobnom Osem a pol ma problémy aktérov proste nezaujímajú. Na tom nič nezmenia ani iné filmové zložky ako kamera alebo hudba. ()
Ve svém jednoduchém sdělení velmi působivě vystavěné pocitové melodrama s nádherně procítěným režijním dotykem a životem pulzující kamerou. Více než příběh připomíná scénář sled symbolických scén, které vyjadřují jednak duševní prázdno, které panuje mezi ústřední partnerskou dvojicí, jednak celkovou absurditu v existenciálních pohnutkách společenské smetánky, její naprostou lhostejnost a povrchnost. Nic moc se sice neděje, ale krásně se na to kouká a herci jako Moreau nebo Mastroianni nemohou snad nikdy zcela omrzet. Mám tak pouze dvě velké výtky. Za prvé, podobně napsané a zpracované náměty chtě nechtě evokují dojem pouhé rádoby intelektuální pseudoumělecké obrazové bašty, nemluvě o tom, jak často byly italskými tvůrci oné doby rozpitvávané. A za druhé, film měl skončit odchodem manželského páru z Valentinina pokoje - vše, co bylo poté ještě vyřčeno, už je pouze únavně nastavovanou kaší a sebestřednou snahou dospět k finále tím nejhlubším a nejpohnutějším slovním obratem... A to jsem ty 4* už vážně chtěl udělit. ()
"Máš myšlenku?" "Nemám, ale čekám na ni!" To jsme dva, milá Jeanne. V prostředním dílu trilogie nekomunikace jsem měl v první řadě pocit, že tento film naprosto nekomunikuje se mnou. Opravdu mně nepřijde přínosné sledovat (již druhý v řadě) film o tom, že vztah nemůže fungovat, když neprobíhá komunikace mezi partnery. Nemůže se mi nevybavit o rok starší Sladký život, který byl taky o ztrátě komunikace, i když obecněji než zde, a zobrazoval to zajímavě, originálně, komplexně. Antonioni jen vyřvává dvě hodiny v kuse pointu. Naštěstí mě to tentokrát nenudilo. ()
Vyprávět city (nebo jejich absenci) filmem, který je bytostně svázán s konkrétností. To je cesta, kterou si Antonioni zvolil, a po které se musel někdo vydat, aby kinematografie překročila ten zdánlivě nepřekročitelný horizont (vyprávět příběh) před sebou. Tady sice ještě "vítězí" obsah nad formou a zásadní přelom přichází až s dalším Antonioniho filmem - Zatměním. Ale je to už blízko. ()
Dva inťoši chodí městem a protože mají deprese, tak se jdou tu kouknout, jak kluci odpalují rakety, tu do podniku, kde tancuje žena se skleničkou na hlavě, tu na párty, kde k největším zábavám patří kůň, co vyhrál závod a noční skákání do bazénu. A všechno je to o tom, jak jsou si lidi odcizení a jak bývala láska a už není a já nevím o čem všem ještě. O intelektuálech, co nemají do čeho píchnout psal naprosto geniálně Čechov nebo Turgeněv, Antonioni je jen slabý odvar. Ačkoli je film údajně postaven na psychologii postav, já jim vůbec nerozumím: ,,Ach já chudák, musím celé dny chodit na nudné večírky plné jídla, zábavy a šampaňského, jsem bohatý a oblíbený, ale vůbec mě to nenaplňuje!" Tak já nevím - tak třeba jděte do ZOO? Nemůžu vystát tyhle filmy o snobech, co se pořád akorát litují. ()
Galerie (60)
Zajímavosti (13)
- Film byl komisí pro kontrolu filmů ministerstva kulturního dědictví a aktivit označen jako zakázaný pro mladistvé do šestnácti let. Komise rovněž nařídila následující škrty: a) část scény z nemocnice po úvodním polibku mezi Giovannim (Marcello Mastroianni) a hospitalizovanou ženou (Maria Pia Luzi); b) slovo „děvka“ vyslovené jednou z dam procházejících se parkem; c) část závěrečné scény filmu, kdy si při závěrečném objetí Giovanni a Lidia (Jeanne Moreau) lehnou na trávu, s pozdějším záběrem scény s panoramatickým záběrem, kde je možné dvojici zahlédnout v pozadí, a poté je ponechán prostor pouze pro krajinu. (classic)
- Dvojice řídí vůz Alfa Romeo Giulietta T.i. z roku 1960. (classic)
- Při divadelní premiéře zazněly slavné projevy intelektuálů, včetně Alberta Moravii, který ocenil originalitu vyprávění, a Piera Paola Pasoliniho, který ostře rozebral styčné body a rozdíly s Moraviovým románem „La noia“, vydaným právě v měsících, kdy se film točil. (classic)
Reklama