Povolání: Reportér

Z terénu na suchu. Na samotě. Hloub, do proudu, k pramenu bytí. Host po hotelích cizoty, začarované, zrcadlící krajiny. Přes recepci prázdných niter, jiter. Éterem opakovaného déjá vu. Formát živlů umírněný. Klient nové identity, nové epochy. Ztepilý totem osvícený vědomím, slečnou společnicí, rozmarýnkou života. Unaven, opouští sám sebe, mění exteriér, ale interiér interiérem zůstane. Prchavé cestě člověka na křižovatce, zákon přírody se nevyhne. (20.01.2019)

Jeden z filmových restů, který jsem měl. Antonioniho Zvětšenina na legendárního Jacka Nicholsona prý udělala velký dojem, byl tak rád, že spolu mohli spolupracovat na tomhle pomalém, minimalistickém a odosobněném kousku kombinujícím realitu a imaginaci. Novinář David využije náhodné smrti obchodníka se zbraněmi a rozhodne se vzít na sebe jeho úlohu. Prchá před svými problémy přes polovinu Evropy, aby mu nová identita přinesla další. Nicholson dokázal oživit postavu, která je (při vší úctě k tvůrcům) jen matně načrtnutá, výsledek upoutá jen velmi sporadicky, děj je nesouvislý, jiskření mezi ním a (v reálném životě expřítelkyní) Marií Schneider krapet mdlé. Za mě rozpačitý zážitek. (07.07.2019)

Filosofická úvaha na téma důležitosti informací. Naše smysly nám každou vteřinu přinášejí všechny možné informace o našem okolí, noviny nám každý den přinášejí všechny možné informace o světě, ale co je z nich důležité, to nevíme. Na začátku cesty je svět barevný, ale postupně zešedne. Locke prochází světem, natáčí ho na kameru, ale to podstatné mu uniká, ač na sebe vezme jinou identitu. Je jenom pasažér (jak zní anglický název filmu) na cestě narození-smrt, aniž by přijal jediný závazek z cesty vyplývající. Pět hvězdiček už jenom kvůli geniálnímu sedmiminutovému závěrečnému záběru. (26.11.2011)

Michelangelo Antonioni nikdy neuměl natáčet příběhy. Nepovažoval to za svůj cíl ani za svůj handicap a v praxi se o to ve skutečnosti nikdy nepokoušel. Povolání: Reportér je snímek, který z tohoto konstatování nevybočuje, jeho námět ale působí jako mimikry, které existenciální povahu snímku zastírají a vyvolávají pocit, resp. naději, že sledujete žánrový film. Východisko dramatu by snadno šlo použít pro strhující thriller, jeho potenciál je obrovský. Na to, jak je ve skutečnosti film "prázdný", díky vnitřnímu napětí snadno zapomenete. Půvab snímku spočívá právě v diváckém očekávání, co vzrušujícího se odehraje v následující scéně. Že vás režisér tahal za fusekli (i když nemyslím, že to bylo jeho záměrem), vám dojde až postupem času. Antonioni tradičně o svých postavách prozrazuje minimum a nejvíc času věnuje záběrům exteriérů a postavy svého hrdiny. Pocity, jaké si z jeho snímku odnesete, budou souviset s tím, co od kinematografie a času věnovaného filmu očekáváte. Pro fanoušky akčních spektáklů Antonioni nikdy nebyl, ale ti ho myslím vyhledávat nebudou. Celkový dojem: 60 %. (28.04.2019)

Pět let po americké premiéře Zabriskie Point, která byla přijatá s velkými rozpaky (Úspěch Zvětšeniny se napodobit nepodařilo.), se Antonioni vrací k evropské koprodukci. Navzdory tomu, že se film může pochlubit skvělými exteriéry, (Africkou pouští počínaje, Mnichovem a Barcelonou konče.), i hereckým obsazením, považuji jej za jeden z režisérových slabších, který se nemůže rovnat žádnému jeho filmu starší dekády. Kde je zakopán pes? Problém je, že film určený pro americkou i evropskou scénu zcela neodpovídá původní režijní koncepci. Film měl v původní verzi přes 4 hodiny. Když byl sestříhán na necelé dvě hodiny, mnoho se z něj ztratilo. Vlastně to nejcennější. Atmosféra. Sice i zde se objevují Antonioniho klasická existenciální témata o hledání významu lidského bytí a práva na sebeurčení člověka ve společnosti, ale v poněkud slabším a jiném provedení. Vzdání se své identity jako cesta k útěku před sebou samým a svým životem, je téma jako hrom. Režisér se znovu drží svých osvědčených konceptů a způsobu vyprávění. Jenomže psychologický rozměr se tentokrát nepodařilo předat. Vše jde prostě ve spěchu a nevhodném tempu. Narativní děj nabývá krácením stopáže na významu, což je u Antonioniho anomálie a zjevná chyba. Nicholsonův výkon, který je kritikou považován za jeden z jeho nejlepších, působí rozpačitě. Je to herec, který hraje obvykle v neustálém pohybu, při rychlém střídání výrazných grimas. V Antonioniho režii a statické kameře se tyto tradiční herecké zbraně nedají uplatnit. Proto Nicholson působí na diváka zcela jinak než ve všech svých tradičních rolích. Antonioniho mistrný um předávání pocitů pomocí dlouhých záběrů na tváře, opírající se o dokonalou symbiózu herce a režie, se mohl objevit i zde. Díky zásahům velkých studií se mnohé ztratilo a my sledujeme úplně jiný film. Místy jakoby se mistrův rukopis vytrácel, abychom ho pak zase na chvíli našli. Moc by mě zajímala původní koncepce. Koncepce, kterou Antonioni považoval za jedinou správnou. 66% (09.01.2012)