Synové hor

Střídmá filmová řeč přibližuje skutečné životní osudy dvou skromných severočeských tkalců z Podkrkonoší a s nimi kus děje z tohoto českého regionu na někdejším německo-českém vnitřním jazykovém rozhraní. Vzpomínky dnes již mrtvých někdejších českých hraničářů, že mezi prostými lidmi byly národnostní problémy vždy ztlumeny, že více je spojovala blízkost práce, nouze, společně sdílených skromných životních existencí, než dělil rozdíl jazyka, jsou tu převedeny do dvou typických osudů vyjadřujících za jiné obsah těcho zdánlivě banálních slov a vět. Bohatý společenský i kulturní a posléze také tělocvičný život, jímž tito skromní, hrdí lidé, naši předci plně a šťastně žili, je tu představen ve svých skutečných konturách. I to byl český národ, i tak vypadalo skutečné vlastenecké - ne šovinistické - češství. Jsou to naše kořeny, jimž jsme tolik dlužni. Je to úcta, kterou si odpíráme a již se sebeochuzejeme. Je to poklad, jehož hodnota uplývajícími desetiletími, která se pomalu začínají proměňovat v staletí, stoupá a neustále se zhodnocuje. Krkonošské stráně zásluhou lidí, jakými byli Hanč i Vrbata, venkovští učitelé, jejich ženy, rodiny, i těch, kteří dokázali jejich osudy zživotnit na stránkách knih i ve svitcích filmových pásů, zůstávají osobitým, výrazným českým regionem. Krajinou s nezaměnitelným osudem. Výzvou i snem. Českým údělem. (21.12.2008)

Na tomhle snímku se zub času pořádně podepsal. A to jak z filmového tak i z lidského hlediska. Téměř čtyřicátník Josef Bek se do role sedmadvacetiletého Bohumila Hanče položil vcelku zdařile, není určitě jeho chybou, že měl hrát někoho mnohem mladšího. Film však v první polovině příliš nudí, ke třem hvězdám ho dotlačil až dobře zvládnutý závěrečný závod. Příběh Hanče a Vrbaty by si ale bezpochyby zasloužil kvalitnější a aktuálnější filmové zpracování. (06.07.2013)

(Na Sudeťáka při ochotnické inscenaci, suše:) Tleskejte taky... Byv sám synem hor (či synem podhůří :-)), filmovému zpracovávajícím tragédii sportovního a vlasteneckého šílení jsem se vyhýbal nepochopitelně dlouho. Hradečák a nelyžař Josef Bek, poněkud lépe stravovaný než šampión, byl pro roli v takto pojatém zpracování určitě jedinou volbou. Čeněk Duba podává Hančův život před tragédií a v jejím průběhu jako hrdinský epos, horáckou idylu a důležitou epizodu v zápasu o národní identitu. Přes všechnu snahu ale skrz propagandu prozaické skutečnosti vysvítají: Češi byli fér, ovšem, ale fér jsou i Němci, Norové a fér byli dokonce i Češi s německými jmény. Svatava Hubeňáková v roli Hančové vyhlíží jako věru podezřelá ženská, která na šampiona nasazuje špatné zbraně; její vražedný kukuč by byl dostatečným důvodem nezůstávat doma a raději cvičit smrady v lyžování, mrznout na pláních a věnovat se ochotnickému divadlu, byť by šlo o sebeodpornější agitační kýč. Hanč byl geniální sportovní magor, kterého doma neudržela ani zodpovědnost za rodinu, a pro vítězství jednoduše nasadil krk. V košili, bez šály a bez čepice, kteroužto ztrátu navíc zaplatil životem i jistý Vrbata. Anebo jak to vlastně sakra bylo. Film mi ale udělal radost obrazově dokumentární složkou: Pomlázkou na Rezku, utěšenými výhledy na (hotely nezastavěné) stráně Rokytnice nad Jizerou, starou Labskou boudou a dalšími. Režisér s kameramanem vytvořili v ne-širokoúhlém formátu překvapivě funkční výhledy na dobová panoramata; hory nikoliv netknuté, avšak nedevastované turistickým a sportovním průmyslem. Hory, z nichž by Hanč neblil: Prosím závodníky, aby se dostavili pro odznaky. Nepatetické zpracování legendy z rukou disciplinovaného režiséra by mohl být kinematografický nářez. (30.06.2018)

Vždy v zimě nás nějaká televize oblaží příběhem dvou nejslavnějších umrzlých v českých dějinách. Pánové Hanč a Vrbata se zachovali jako mnoho jiných před nimi i po nich a hrdinně zahynuli v krkonošském bílém pekle. Právě scény ve sněhové vánici mě nepřestávají bavit. Ostatek je jen ilustrace krkonošské idyly s nádechem sociální kritiky. (30.11.2007)

Chtěla jsem dát původně krásné čtyři hvězdy, ale nemůžu, prostě to nejde a to z mnoha důvodů.. Předně tento snímek sděluje myšlenky, které jsou mi velmi blízké, o síle přátelství, o sportu, o vlastenectví, k tomu je natočený kousek ode mne a ta blízkost mě v závěru dostala.. Slzy jak hrachy, Bohumil Hanč a Václav Vrbata.. Vše, co by se dalo či mohlo vytknout, už jsem zapomněla.. Poklona tvůrcům za ten závěr ve sněhové bouři.. (06.01.2021)