Zahrada

Prvně jsem viděl někdy před nástupem na FAMU nebo krátce po a děsně jsem se těšil, že už někdy brzo budu dělat na něčem podobně naplněném něhou, poezií, magií, vtipem, vnitřním klidem, nadhledem, životem. Bohužel se takové filmy v našich končinách nějak přestaly točit. — Teď po letech radost, že to kouzlo nevyvanulo, že ta rafinovaně podehrávaná prostota pořád účinkuje – tu zprostředkování opilosti hlavního hrdiny malinko vypíchnutým ptačím zpěvem, tam nasměrování významu scény jedním nenápadným pohledem postavy mimo záběr, onde oživlá biela husenica ze sna, kterou divák může a nemusí uvidět – spousta drobností, které se člověku nevnucují, jen tak tiše zapadají na svá místa ve skládačce-básničce o znovuobjevených kořenech a opravdovém lidském spolubytí, spoluúdivu, pokoře a naslouchání. Malinkou šmouhou na kráse jsou pro mě s odstupem hudební motivy, sice kouzelné, leč vracejí se trochu příliš často a příliš doslovně. Nicméně to je šmouha opravdu drobná a bohatě vyvážená tím ostatním. — A abych nezapomněl, jelikož se mnou na Záhradu koukala naše šestnáctiletá a druhý den už ji měla v desítce oblíbených, troufal bych si tvrdit, že ten biják hned tak nezestárne. (12.12.2017)

Zatím nejslabší Šulík. Poetiku filmů Něha a Všetko, čo mám rád vystřídal kýč. Šulík to děsně přepálil, děj je jen sled absurdních scén, mnohdy se zdá, že postavy dělají to, co dělají jen proto, aby z toho byl pěkný záběr ( viz zakuklení se do té deky, nebo co to je a kutálení se po zahradě) - film nemá daleko ke filmům F.A.Brabce. Kritici se z toho mohli posrat, ale snaha o estetiku v každém záběru zabíjí slibně se rozvíjející příběh. (01.02.2012)

Asi za nejpříhodnější bych považoval načnout své povídání citací z časopisu Cinema (číslo 9/96). "Zahrada je dobré místo, když potřebujete něco udělat se svým životem, plným zásadních i nepostižitelných problémů, které splývají tak jako stíny košatých jabloní v dozrávajícím sadu. Je v ní laskavost odpoledního slunce i palčivost vosích hnízd a nových příslibů, vzešlých z tlejícího vlhka a chladnoucího podzimního popela." __ Zhruba takový pocit mám z filmu také, přičemž toto konkrétní dílo je praktickým dokladem, že důležitou věcí při jakékoli projekci je něco, co většina recenzentů ani nezpozoruje – vhodné vnitřní rozpoložení. Když jsem Záhradu viděl poprvé, měl jsem v hlavě „plno“ a na duši nepříjemný pocit. A za tohoto stavu jsem se v postupně zobrazovaných situacích snažil hledat nějaký smysl či skrytý význam. Výsledek? Filmový zážitek veskrze průměrný. V dalších dnech se mi však film rozkládal v hlavě a došlo mi, že to, co nabízí, má mnoho společného s mojí subjektivní realitou. A vydal jsem do tohoto fikčního světa znovu. Kdybych měl popsat celkovou atmosféru Záhrady, napadají mě přívlastky jako „inspirativní“ (co se například vztahu k přírodě týče) či „uklidňující“ (veškerá působnost Heleny, od jejího vstupu na scénu až po éterický konec). __ Zdejší fikční svět filmu, konkrétně zmíněný prostor zahrady, okolo které se vše točí, je jakýmsi ideálním stavem, který by chtěl žít asi každý. Zároveň se ale domnívám, že snímek se velmi trefně opírá do nejčastějších psychologických problémů, které naopak mají své místo v každé době, a tak i když je snímek přes dvacet let starý, jde z něho pocit, jako kdyby vyprávěl o tom, co se stalo minulý týden. Vnímám to takto osobně i z toho důvodu, jelikož jsem měl tu možnost hledat a také i poznat, že takovou Zahradu lze najít doopravdy, a že to kupříkladu může být „jenom“ obyčejná zahrada. (Zkrácená verze textu, psaného roku 2014 pro studijní účely.) 80% (15.08.2020)

Záhrada byla úžasná a to jsem ji poprvé viděl v devadesátkách, kdy jsem byl ještě mlaďoch téměř bez zkušeností. 1995 to byly nejlepší roky na střední tam na jihu s mojí bandou. Daleko byla ještě krize středního věku, otázky proč tu vlastně jsme, daleko byly ještě ztráty prvních blízkých i postupné s tím spjaté a o to rychlejší proniknutí do uhoněného a ustaraného světa dospělých. Viděna po letech, je Záhrada stále kouzelná jako tenkrát, navíc ovoněna tou dobou kdy byla točena. Jestli šedesátky než sem přijeli v plechových maringotkách bubáci RuSSáci (promiň Karle Kryle, ale oni jsou fakt odporní bubáci) byly neljepšími časy na níž vzpomínají naši otcové, pak pro nás to bezpochyby byly devadesátky. Dávám za čtyři jablíčka. * * * * (31.12.2022)

Hezky a poeticky zpracovany film Martina Sulika. Ve filmu se toho sice moc nedeje, ale atmosfera je nasata mirnym tajemnem a klidem, ktery si najde snad kazdeho divaka. Roman Luknar je velmi dobry herec a ani v Zahrade nezklamal, prijemne prekvapil take Labuda, jehoz herectvi nijak zvlast neuznavam, zaujala take Sulajova, zde me mrzi, ze nedostava ve filmech vetsi prostor a nakonec naha Jana Svandova nikdy neurazi. Urcite jeden z tech lepsich slovenskych filmu... (27.11.2011)