Zahrada

Stylizované názvy kapitol procítěně předčítané archaickým jazykem. Starý dům dýchající osudy dávno zemřelých lidí. Starobylá kronika psaná tajným písmem. Zpustlá zahrada. Zakopaný poklad. Prapodivné postavy pronášející mnohosmyslná svědectví. Návrat k přírodě. Tradiční léčitelství. Přírodní magie. Paranormální jevy. --- Kdo by při takových obrazech nepocítil blažené rozechvění? Právě jimi stínadelská trilogie vyniká nad ostatní foglarovky. --- Je v tomto filmu vůbec něco, na co Foglar nepřišel? Marián Labuda. --- Důkladně jsem svůj úsudek uvážil a došel k závěru, že tenhle film je perfektní kýč. (04.09.2010)

Odhliadnuc od skvelého scenára, plynulej, bohatej a nenútenej metaforiky, Godárovej hudby, zmyslu pre humor a invenčného citovania filozofov prepojeného s vizuálnymi pointami, odkazovania na slovenský aj európsky film (Uher, Tarkovsky...) budovania jemnej harmonickej atmosféry a implikácie magického realizmu je najpodmanivejším znakom Šulíkovho diela jeho úzke prepojenie so svetom výtvarného umenia. Mizanscéna v úzkej spolupráci s lyrickou kamerou Martina Štrbu akoby parafrázovala obrazy Maneta, Segantiniho, Millaisa a Merseho. ............. Snímka sa ako celok konštantne ponára do prírodnej spirituality, v ktorej ľahko splynie s obrazmi G. Segantiniho alebo Paula Cézana, Carla Fredrika Hilla.... V najsilnejších momentoch berie prostredie filmu divákovu myseľ do rozpoložení podobných prostrediu impresionistického Raňajkovania v tráve (Manet), Májového pikniku (Merse) alebo magického Odchodu jesene (Millais). Tvár Zuzany Šulajovej zasa neraz pripomenie Millaisovu Oféliu. Tiež so sebou prináša nádych živočíšne pulzujúcej a zároveň nežnej erotiky. Akoby sa Manetova Olympia skrížila so Švantnerovou Zunou. (13.04.2016)

Překrásné! Ohromující! Briliantní! Snímek, který mě okouzlil o to víc, že má očekávání byla téměř nulová (film, o němž jsem v životě neslyšela a zrovna ho, když už nic jiného, dávají v televizi; komedie o "třicátníkovi Jakubovi, na kterého se začne valit jeden problém za druhým"). A pak jsem se nestačila divit. Nerada z toho množství vyzdvihuji jediný okamžik, ale ve scéně s mraveništěm jsem již byla lapena. Z nulových očekávání se vyklubal nezapomenutelný zážitek, který se okamžitě usídlil v mé top desítce. Som strom. (11.01.2009)

Možná jsem nepochopil, ale nenašel jsem v tomto "prý nejlepším slovenském porevolučním" filmu nic hlubšího. Pouze myšlenkový rousseauismus, návrat k prostotě a přírodě. Jakési natur-evangelium. Jinak uznávám, poetický film to je, záběry dávno opuštěné chalupy i zahrady rezonují i u mne. Představitel Jakuba sympatický. Ale to na vyšší hodnocení, bohužel, nestačí... (13.10.2020)

"Valašská škola mravů stodola" od Hugolína Gavloviča dnešnej doby. Nepotreboval som konkretizovať vzťahy a uvádzať realite striktnú príbehovú rovinu. Stačilo mi presne to, čo som tam videl. Učiteľ žijúci v meste u otca krajčíra , ktorý vedie bežný trpký život mešťana. V snahe osamostatniť sa na otcov podnet odcestoval na odľahlú chalupu z roku 1921 po svojom dedovi. Odtiaľ som sa všetkému už iba usmieval. Nepriame prinútenie človeka k vrelej a búrlivej existencii bez vplyvov vonkajšieho sveta mimo odľahlej usadlosti. V krásnom evinom rúchu prírody a plynulosti okolností. Naučiť sa "žiť" po slovensky. Do deja navyše vstupovali perfektné vedľajšie postavy formujúce jeho zmýšľanie. Krásny poetický film. (02.11.2012)