Hlad

Velmi intenzivní filmový zážitek. Dramat o irském protibritském odboji a jeho extrémní formě představované Irskou republikánskou armádou bylo již natočeno bezpočet a zpravidla výborných, Hlad není jiný, jen tím, že jeho dějový rámec bez znalosti souvislostí nechává diváka apriori stranit vězněným členům IRA a tím se mírně přiklání na jejich stranu barikády, neboť věznitelé jsou tu těmi špatnými a vězni obětmi, přináší k viděnému možná trochu falešný rozměr, který má příchuť kontroverze. Nic to však nemění na tom, že sám fenomén protestní hladovky, dovedené navíc až na samu mez, je ryzí projev síly osobnosti a lidské vůle, který nelze ignorovat, neboť jeho vlastní podstata je palčivá...ať už jsou důvody k takovémuto protestu jakékoliv... Film Stevea McQueena má pak v sobě obsaženy dva zdánlivě nesourodé protipóly - na straně jedné jde o silně politický film, na straně druhé je tu však čistokrevné vězeňské drama s přesahem k spirituální povaze hrdinství na principu sebeobětování se. Silný film... (10.05.2011)

Hlad není další z řady dojímavých vězeňských filmů o nezlomnosti lidského ducha, nespravedlnosti systému a jeho nelidskosti. Konečně, tohle vězení je jiné, než jsme z filmů z podobného prostředí zvyklí. Tytam jsou přeposilované gumy, vřava z chodeb, práce v prádelnách, pašování drog, fyzické potyčky mezi vězni, jejich boj o moc či plánování útěku. Je tu ticho, světlo a kdyby vězni nepotřeli vše svými výkaly, ocitli bychom se pod odmontování vězeňských dveří ve sterilní nemocnici. Rutina. Úmorný nedostatek podnětů (jak rozumné v tomto ohledu bylo vzdát se hudby). Hlad má i své bachaře, kteří nemluví, pracují ze zvyku, bez větších emocí. Jen občasné návštěvy, motáky a povídání se spoluvězni na ignorované mši vytrhávají mukly z jejich letargie a vtiskávají jim zdání osobnosti. Tady není a nemůže být ztotožnění se s postavami, protože ty již kromě touhy vzdorovat, kterou nikdo nechápe, (výtečně představené v jediném rozsáhlejším dialogu) o osobnost víceméně přišly. Nemluví, nežijí, nemají důstojnost a nakonec již ani nejedí a nepřežívají... Jejich protest proti nelidskému zacházení je tichý, pro ně bolestivý, pro věznitele nepodstatný či nepochopitelný, chvílemi i respektovaný a přece to film nějakým zázrakem ustál a nestal se lacinou moralitkou o špatnosti všeho, co je "od vlády". I v těch z druhé strany vidí lidské bytosti a jejich vraždu jako krutou a nesmyslnou. Nedozvěděl jsem se, že boj za všech okolností má smysl. SPOILER - Bobby Sands umírá, jeho požadavky se plní, ale pro mě i tak hrdinou zůstavá (zde nevystupující) Bertrand Russell se svou myšlenkou: "Nikdy bych nepoložil život za svůj názor, protože bych se mohl mýlit." Film mnou proto nepohrdá, neříká mi, že myslím špatně. - KONEC SPOILERU. Hlad vidí a vnímá, ale nevelí a nepodsouvá. (10.05.2010)

Jedinečný výtvarný film, jehož autor jen shodou okolností použil politické téma. Takto vypilovaná kompozice se už jen tak nevidí, Michael Fassbender se nechal scvrknout a vyhubnout, spolu s Liamem Cunninghamem navíc zvládl přes patnáct minut dlouhou konverzaci v jediném záběru, poté monolog (opět aspoň 2 minuty) skoro bez mrknutí, uklízeč zase postupně smyl komplet celou chodbu. Tato střední část utkví v paměti snad nejvíc. Ale stejně tak jsou tu prakticky skutečné oleženiny a tělesné deformace hladovkáře, jdoucího (ležícího) na smrt. A stále platí: ty nejostřejší scény násilí, krvavých a brutálně zpracovaných aktů, nejsou v akčních a násilnických žánrech, ale v uměleckých dramatech, kde je jich jen pár a o to víc vylezou a o to víc jsou v tu chvíli ostré a šokující (Hlad, stejně jako Prorok či Antikrist). (18.01.2010)

Skupinka prívržencov republikánskej armádnej zložky IRA, odsúdená v Severo Írskej väznici Maze, zahájila hladovku. Jej cieľom je dosiahnuť status označenia "politický väzeň". Toto zaradenie by im zabezpečilo miernejšie tresty, lepšiu stravu či zaobchádzanie. Namiesto toho sa dostávajú do otvoreného boja s "bacharmi", ktorých praktiky hraničia s neľudským správaním. Píše sa rok 1981 a toto je skutočný príbeh o udalostiach, ktoré otriasli svetom. Bez ohľadu nato, aké "čisté" úmysly malo zoskupenie IRA ( zabezpečenie slobody osamostatnením sa Írska od V. Británie ), príde mi prinajmenšom za vlasy pritiahnuté, že každý na tomto svete, chce dosiahnuť svojho cieľu za pomoci násilia, vraždenia a páchania iných zverstiev na obyčajných ľudoch ( nie, že by bola V. Británia svojim kolonizovaním bez viny ). "Hunger" vo mne vyvolal minimálne emócie. Nuž, vraždili, tak sa s nimi zaobchádzalo tak, ako by sa malo s každých vrahom. Nech si to každý obráti na seba, nech si každý o mojom názore myslí čo chce ( lebo údajne je táto skupina vďaka svojim skutkom z minulosti, v boji za "slobodu", stále "populárna" - no mne sú jej kroky rovnako proti "srsti", ako akýkoľvek výstrel z pušky amerického vojaka v Afganistane, Iraku či Vietname. A snáď nemusím pripomínať, že tam o slobodu nešlo, že? ). V poslednej polhodinke niekoľko scén vzbudilo odbor či "nechuť". Sebatrýznenie je však rovnako chorobou, ako seba-poškodzovanie. Osobne mi hlavného hrdinu vôbec neprišlo ľúto. Áno, je to smutné. No za všetko si predsa mohol sám. Bude snáď niekto niekedy obhajovať kroky Nórskeho vraha nevinných detí Breivika, ktorý chcel taktiež, ako iný šialenci dosiahnuť zmenu politického smeru násilím? Na záver, film dobrý, herecký výkon hl. "hrdinu" taktiež, ale - nuda. Možno to tak pociťujem z dôvodov "totálneho" odosobnenia sa, no fanúšikom ( skutočných ) vrahov som nikdy nebol. (25.02.2014)